2. Kapitola
2. Rozhodnutí
Průser, pomyslel si Emmett.
Ach ne, zasténala Alice.
Já věděla, že to přijde, ušklíbla se Rosalie.
Já ji chci. Pusťte mě na ni. Ječel Jasper.
„Ne!“ skočil jsem na Bellu a strhl ji z Jasperova dosahu. Naneštěstí spadla do hromady talířů. Skleněné střepy trhaly její tričko a zabodávaly se jí do těla.
Musím se zbavit Edwarda, ten ji bude bránit nejvíc. Pak zkusím zneškodnit ostatní, analyzoval Jasper situaci. Celé to trvalo ani ne setinu vteřiny.
„ Emmette? Rose? Odveďte Jasper pryč.“ Řekl Carlisle klidně. Poslechli a vzpouzejícího Jaspera táhli do lesa. Ani se nebránil, nechtěl zklamat Alici. Chtěl jen co nejrychleji pryč. Zmizet mě a Belle z očí. Styděl se.
„Je mi to moc líto, Bello,“ zavolala na nás Esme. Snažila se usmívat, ale rukou si zakrývala obličej. Podívala se na Bellu a honem šla s ostatními před dům.
„Pusť mě k ní, Edwarde,“ zamumlal Carlisle. Věř mi. Je zraněná, nech mě se podívat. Carlisle si klekl vedle Belly a naklonil se blíž, aby vyšetřil její paži.
„Tady máš, Carlisle,“ řekla Alice a podala mu ručník. Všechno je špatně. Kdybych to věděla, tak pořídím papírové talíře. Nesouhlasně jsem zasyčel.
„V ráně je moc skla. Bello, chceš, abych tě odvezl do nemocnice nebo bys radši, abych tě ošetřil tady?“
„Tady, prosím,“ zašeptala.
„Přinesu ti brašnu,“ nabídla se Alice. Edwarde, budu muset jít, nevím, jak dlouho to vydržím. A ty bys měl jít se mnou. Jasper mě nebude poslouchat.
Ne, neopustím Bellu. Jaspera můžu najít později, teď je mně třeba tady.
„Odneseme ji na stůl v kuchyni,“ řekl mi Carlisle. Mohl bys ji prosím odnést? Já budu stabilizovat tu její ruku.
„Jak ti je, Bello?“ Prosím řekni, že dobře. Řekni, že mě kvůli tomuhle nepřestaneš milovat. Zase jsem tě vystavil nebezpečí, zasloužil bych si to, ale teď bych to bez tebe nepřežil.
„Je mi dobře.“ Hlas klidný a vyrovnaný, což mě potěšilo.
„Jdi pryč, Edwarde,“ vzdychla, když jsem ji položil na stůl v kuchyni.
„Já to snesu,“ nepřežil bych představu, že jsem ti ublížil. Plameny v mém hrdle žhnuly a drásaly, ale byl jsem rozhodnutý to udržet pod kontrolou. „Nemusíš si hrát na hrdinu,“ prohlásila konejšivě. „Carlisle se o mě postará i bez tvé pomoci. Jdi radši na vzduch.“
Opustit ji? Teď? Nikdy. „Zůstanu tady.“
„Proč se musíš chovat jako masochista?“ zamumlala.
„Edwarde, radši bys měl najít Jaspera, než se dostane příliš daleko. Jsem si jistý, že se na sebe zlobí, a divil bych se, kdyby v téhle situaci poslechl někoho jiného než tebe.“ Tohle vážně nemá smysl, jen ji to znervózňuje .
„Ano, běž najít Jaspera.“ vyhrkla Bella.
„Tak budeš alespoň užitečný,“ dodala Alice. No neříkala jsem ti to?
Oni se snad domluvili. Já tu Bellu nenechám.
Edwarde, jdi. Já se o Bellu postarám. Jasper je tvůj bratr, máš vůči němu povinnost. Carlisle byl klidný, ale vážný.
Podíval jsem se naposled na Bellu a vyběhl na terasu.
Tak se to stalo. Bella byla v nebezpečí, kvůli mé existenci. Carlisle se o ni postará, ale jak se jí teď budu moci podívat do očí? Co když ji to tak vyděsí, že už nebude schopná být se mnou?
Na jednu stranu by to bylo jen dobře. Ale na druhou stranu, přežil bych, kdyby k tomu došlo? Ne. Pokud si to bude přát, nechám ji jít, ale pokud ne, budu za ni bojovat, třeba do soudného dne.
Z myšlenek mě vytrhly hlasy. „Tys za to nemohl, Jazzi. To Edward vůbec nebere ohled na rodinu, zajímá ho jen ta holka. Já si myslím, že ses ničím neprovinil.“
„Pleteš se Rose. Jasper sice nic neudělal, ale nikdo nemohl vědět, že se to stane. Vždyť jsi tam byla taky. Byla to nehoda. A Edwardovi bys měla přát, že konečně našel někoho, kdo je pro něj důležitý.“
„Důležitý. Je jen omámený její krví. A kdyby ji zabil, jak původně chtěl, tak se nic takového nemuselo stát.“
„Rose, nech toho. Nemáme právo mluvit Edwardovi do jeho rozhodnutí.“
„I když je to rozhodnutí špatné?“
„Není špatné, Rose. To jen já nejsem dost silný a dobrý pro tuto rodinu.“ Promluvil konečně Jasper.
„Ale Jaspere, tohle neříkej. Kdybys nebyl dost dobrý, tak bys tak dlouho nevydržel. Mysli na Alici. Ona ti věří.“
„Alice, tu jsem zklamal nejvíc.“ povzdechl si Jasper.
Rozhodl jsem se vstoupit do jejich diskuze. „Nikoho jsi nezklamal Jazzi. Tím méně Alici. Všichni víme jak je to pro tebe těžké.“
„Nebylo by, kdybys sem pořád netahal tu holku. Ohrožuješ celou rodinu.“ syčela na mě Rosalie.
„No tak Rose, klidni se.“ poklepal jí Emmett na rameno. „Tohle vážně přeháníš. Edward za to nemůže.“
„Ale ano, můžu Emme.“ Složil jsem si hlavu do dlaní. „A co mám podle tebe dělat?“
„To nevím. Když ji nechceš zabít nebo změnit, tak moc možností nemáš.“
Zavládlo ticho. Jasper se stále obviňoval, představoval si hypotetické situace, jak mohl zareagovat.
Rosalie se snažila vymyslet jak Bellu oddělit, když už ne ode mě, tak alespoň od ní a Emmetta.
„Jaspere? Nic se nestalo, Bella bude v pořádku. Nezlobí se na tebe.“ vynořila se Alice zničehonic po našem boku.
„No to je skvělé. Rozvrátí nám celou rodinu, ale naštěstí se na nikoho nezlobí.“ Prskala Rosalie. „Edwarde, vyber si, buď ona, nebo my.“
„Ne Edwarde. Nikdo tě nenutí si vybírat.“ Snažila se Alice.
„Ale ano, nutí. Já sám jsem se přinutil si vybírat. A vybral jsem si rodinu. Belle beze mě bude lépe. Bude mít normální přátele. Založí normální rodinu. A nic se ji nebude snažit zabít. Bude to pro ni lepší.“
„Řekni, že to nemyslíš vážně, Edwarde Cullene. Nechceš snad po mně, abych opustila svou nejlepší kamarádku? Jedinou kamarádku?“ V Alicině hlase zaznívala hysterie. „Rose, takhle jsi ho naočkovala ty? Okamžitě mu řekni, žes to nemyslela vážně.“
„Neřeknu, protože jen takhle je to správné.“ Rosalie byla vyjímečně vážná.
„To nemůžeš myslet vážně. Promluvíme si, až se uklidníš a tuhle pitomost pustíš z hlavy.“
„On má pravdu Alice.“ Povzdechl si Jasper. „Musíme odejít, je to pro její dobro.“
„Ne, ne, ne.“ křičela Alice.
„Alice, udělej to pro ni,“ řekl jsem „ bude to čistý řez. Zmizíme z jejího života a ona na nás zapomene.“
„A co když nezapomene?“
„Je to člověk. Zapomene.“ Ta představa mě bolela víc než cokoliv jiného, ale bylo to dobré pro Bellu. Musel jsem to udělat. „Já teď odvezu Bellu domů a vy promluvíte s Carlislem a Esme. Zítra musíme odjet. Všichni.“
Alice na mě vyděšeně zírala. To nemyslíš vážně. Zabije to vás oba, Edwarde.
Rysy mi ztvrdly. Bella už nebude vystavována nebezpečí, které jsme představovali. A pokud jde o mě, udělám cokoliv, aby byla v bezpečí.
„Jdi, Edwarde. Odveď ji pryč. My přijdeme později.“ Rosaliina tvář byla bez výrazu.
Otočil jsem se a běžel k domu. Už zdálky jsem cítil pach bělidla. Esme v hale čistila podlahu, přehlušujíc sladký pach Belliny krve.
„Jsou pořád v kuchyni?“
Esme přikývla.
Z kuchyně ke mně doléhal Carlisleův hlas. „Ale nelitoval jsem. Nikdy jsem nelitoval, že jsem Edwarda zachránil. Asi bych tě měl teď odvézt domů.“
„Já ji odvezu.“ pospíšil jsem si. Čím míň bude Bella v kontaktu s Cullenovými tím líp pro ni.
„Carlisle mě může odvézt.“ Prohlásila opatrně Bella.
„Já jsem v pohodě.“ Ne to jsem tedy nebyl. Chtělo se mi křičet. „Stejně se budeš muset převléct. Charlieho by klepla pepka, kdyby tě takhle viděl. Řeknu Alici, aby ti něco přinesla.“ Otočil jsem se a vyplížil se zpět do haly.
Co se děje? dotazovala se Esme.
„Ostatní vám to vysvětlí, až Bellu odvezu.“ Sykl jsem. „Nemohla bys mi pomoct najít něco pro Bellu? V tomhle tričku vypadá hrůzostrašně.“
„Jistě. Mám podobné.“
Usmál jsem se a opřel o zeď, zatímco Esme pokračovala v drhnutí podlahy. Skrz prosklené dveře jsem viděl ostatní. Rosalie šla první a ostražitě se rozhlížela. Emmett svíral Jasperova ramena. A Alice se ploužila pomalu za ostatními.
To už ji nesmím vidět?
Zavrtěl jsem hlavou. Bylo to kruté, ale nezbytné. Už nikdy nevystavím Bellu nebezpečí. Bella se vynořila ve dveřích s dlouhým bílým obvazem na paži.
„Esme, počkej, já to udělám.“
„Už jsem hotová. Jak se cítíš?“
„Je mi dobře,“ ujistila ji. „Carlisle šije rychleji než všichni doktoři, kteří mě kdy ošetřovali.“
Esme i Carlisle se zasmáli.
Mezitím se do domu vřítila Alice. „Tak pojď.“ prohodila vesele „Najdu ti na sebe něco, co nevypadá tak děsivě.“
Pořád doufám, že si to rozmyslíš.
Ne, nerozmyslím. Bude mě to stát hodně sil, ale Bellu opustím. Nedopustím, aby trpěla kvůli mně.
„Chlapče. Bella bude v pořádku.“ Přistoupil ke mně Carlisle. „Ale mám dojem, že s tebou není něco v pořádku.“
„Už jsem řekl Esme, že ostatní vám to vysvětlí, až Bellu odvezu domů. Je to velmi důležité a ovlivní to celou rodinu. Nechci, abyste kvůli mně měli nějaké starosti, postarám se o sebe.“
Esme polekaně vzhlédla. Ty nás opustíš?
„Ne, nic takového.“
Uklidnila se, ale podezřívavý výraz z její tváře stále nemizel.
„Bella už jde, Edwarde.“
„Dobře. Ostatní vám to vysvětlí. Prosím, snažte se mě pochopit.“
Bella scházela po schodech. Otevřel jsem jí dveře a snažil se nemyslet na to, co chci udělat.
„Vezmi si svoje věci!“ zavolala Alice. „Poděkuješ mi později, až je rozbalíš.“
„Dobrou noc, Bello.“ Špitla Esme. „Mrzí nás, že to tak dopadlo.“ Podívala se mým směrem. Nechápu, co to do něj vjelo. To, co se stalo, nebyla jeho vina.
Zabouchl jsem dveře. Bella už seděla v autě a snažila se sundat mašli ze svého nového sterea. Nastoupil jsem a dával velký pozor, abych se jí náhodou nějak nedotknul nebo se na ni nepodíval. Proč prohlubovat tu agonii co nás čeká. V absolutním tichu jsme vjeli na 110-ku.
„Řekni něco,“ prohodila nakonec Bella.
„Co chceš, abych říkal?“ zeptal jsem se tak lhostejně, jak jsem jen dokázal.
„Řekni, že mi odpouštíš.“
Co bych ti měl odpouštět? To, že ses poranila a můj bratr se tě pokusil zakousnout?
„Kdybych byla opatrnější, nic by se nestalo.“
„Bello, ty ses řízla o papír – to si stěží zasluhuje trest smrti.“
„Přesto je to moje chyba.“
Její chyba? Její chyba? To snad není pravda, ona se nakonec bude ještě obviňovat.
„Tvoje chyba? Kdyby ses řízla u Mika Newtona, s Jessikou a Angelou a dalšími normálními kamarády, co by se tam asi tak mohlo stát nejhoršího? Možná by ti nedovedli najít náplast? Kdybys sama zakopla a srazila hromádku talířů – aniž by tě do nich někdo házel –, co by na tom bylo tak hrozného? Zakrvácela bys jim sedadla v autě, až by tě vezli na pohotovost? Mike Newton by tě mohl držet za ruku, až by ti to sešívali – a nemusel by se celou tu dobu potýkat s nutkáním tě zabít. Nesnaž se brát něco z toho, co se stalo, na sebe, Bello. Byl bych ze sebe ještě zhnusenější.“
„Jak jsme se sakra dostali k Miku Newtonovi?“ zeptala se uraženě.
„K Miku Newtonovi jsme se dostali proto, že by pro tebe bylo mnohem prospěšnější, kdybys chodila s ním,“ vypravil jsem ze sebe.
„To radši umřu, než bych chodila s Mikem Newtonem,“ plačtivě protestovala Bella „To radši umřu, než bych chodila s někým jiným než s tebou.“
„Nebuď tak melodramatická, prosím tě.“
„Tak ty nebuď směšný.“
Směšný….Hmmm, ano, byl jsem směšný. Už jen to, že jsem doufal, že by to mezi námi mohlo fungovat, bylo směšné.
„Zůstaneš dnes večer?“ zeptala se potichu.
„Měl bych jet domů.“ Ano měl bych jet domů a svým rodičům vysvětlit, proč chci najednou opustit lásku svého života.
„Mám narozeniny,“ zkoušela to dál.
„Nemůžeš mít obojí – buďto chceš, aby lidi tvoje narozeniny ignorovali, nebo to nechceš. Buď tak, nebo tak.“ Byla neuvěřitelná. Vážně chtěla překonat svůj odpor k narozeninám jen kvůli chvilce se mnou? Možná bych měl své rozhodnutí ještě přehodnotit. Ale, ne. Odjedeme.
„Dobře. Rozhodla jsem se, že nechci, abys moje narozeniny ignoroval. Uvidíme se nahoře.“ Vyskočila a natáhla se pro dárky.
„Nemusíš si je brát.“
„Já je chci,“ odpověděla.
„Ne, nechceš. Carlisle a Esme za tebe utráceli peníze.“
„To přežiju.“ Snažila se je posbírat, ale vždycky jí některá krabice vypadla.
„Tak mě aspoň nech, abych ti je odnesl. Budu ve tvém pokoji.“
Usmála se. „Díky.“
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ políbil jsem ji. Vážně jsem se chtěl vzdát toho všeho? Ano. Bella nesmí trpět.
Vystoupil jsem z auta a obešel dům. Bellino okno bylo otevřené, jako vždycky. Povzdechl jsem si a vyskočil. Můj dopad byl tichý jako vždy. Položil jsem balíčky na postel a sedl si vedle. Zezdola ke mně doléhal Bellin rozhovor s otcem. Lhala mu, tvrdila, že celý večírek byl skvělý a podařený. Teď už mu nikdy nebude muset lhát. Nikdy.
Bella vydupala schody do patra.
„Ahoj.“ Vydechl jsem.
„Ahoj.“ Posadila se mi na klín a zavrtěla se hledajíc pohodlnou polohu. „Můžu si teď rozbalit dárky?“
„Odkud se vzalo to nadšení?“ podivil jsem se.
„Vzbudil jsi mou zvědavost.“ natáhla se po dárku od Carlislea a Esme.
Když chtěla roztrhnout papír, ozval se ve mě ten opatrný, lepší Edward. „Dovol.“
„Víš jistě, že dokážu zvednout víčko?“ ohradila se dotčeně. Rozhodl jsem se to ignorovat.
Chvíli jí trvalo, než pochopila. „My letíme do Jacksonvillu?“ vyjekla nadšeně.
Rodičům se zdálo jako dobrý nápad koupit Belle letenku za matkou na Floridu. Já jsem měl jet s ní. Ovšem to bylo ještě předtím.
„Tak je to myšleno.“
„Tomu nemůžu uvěřit. Renée z toho bude celá pryč! Ale nevadí ti to, viď že ne? Je tam slunečno, budeš muset být celý den schovaný.“
„Myslím, že to zvládnu. Kdybych tušil, že dokážeš zareagovat na dárek takhle vhodným způsobem, byl bych tě přiměl, abys ho otevřela před Carlislem a Esme. Myslel jsem, že si budeš stěžovat.“ Že by její averze vůči drahým dárkům byla předstíraná?
„No, samozřejmě je to trochu moc. Ale když pojedeš se mnou!“ No jistě.
„Teď mě mrzí, že můj dárek pro tebe skoro nic nestál. Nenapadlo mě, že jsi schopná chovat se rozumně.“
Hmátla po dárku ode mě a Alice, ale byl jsem rychlejší.
„Co to je?“ zeptala se rozpačitě.
Natáhl jsem se k přehrávači a nešetrně vyhodil CD, které v něm bylo. Zaklapl jsem víko a stiskl PLAY. Pokojem se začala linout Bellina ukolébavka. Tak smutná, nádherná a dokonalá jako byla Bella sama. Všiml jsem si, že má Bella slzy v očích.
„Bolí tě ruka?“ zeptal jsem se úzkostlivě.
„Ne, nejde o mou ruku. Je to krásné, Edwarde. Tohle je ten nejlepší dárek na světě. Nemůžu tomu uvěřit.“ Ztichla a zaposlouchala se do hudby.
„Říkal jsem si, že bys mi určitě nedovolila, abych ti koupil klavír a mohl ti hrát tady.“
„To máš pravdu.“
„Nebolí tě ta ruka?“
„Nebolí.“ Lhala. Nikdy nebyla moc dobrá lhářka, a začínala se viditelně ošívat.
„Přinesu ti nějaký prášek.“
„Nic nepotřebuju,“ snažila se mě stáhnout zpátky na postel.
„Charlie,“ zasyčela.
„Nechytí mě.“ Jako by si vůbec všiml, že jsem tady.
V koupelně jsem našel správnou lahvičku s léčivy a vrátil jsem se k Bele.
„Je pozdě.“ Zvedl jsem ji a shrnul pokrývku k nohám postele. Položil jsem ji a přikryl ji až po bradu.
„Ještě jednou děkuju,“ zašeptala.
„Nemáš zač.“ No to asi ne, spíš bych zasloužil trest. Někoho tak úžasného, jako byla Bella, jsem si přivlastnil a vystavoval nebezpečí tak často, že by to mělo být trestné. Opravdu bylo dobré ji opustit? Nemohlo se jí beze mě stát ještě něco mnohem horšího?
„Na co myslíš?“ zeptala se šeptem.
„Myslel jsem na to, co je špatné a co správné, víš?“
Zachvěla se. „Pamatuješ, že jsem se rozhodla, že chci, abys neignoroval moje narozeniny?“
Přikývl jsem, ta potvůrka se snažila odvést mou pozornost. „Ano.“
„No, říkala jsem si, že když mám pořád ty narozeniny, tak bych chtěla, abys mě ještě líbal.“
„Dnes večer jsi nenasytná.“ Chceš pokoušet moje sebeovládání? Tohle mi rozhodně neulehčí to, co musím udělat.
„Ano, to jsem – ale prosím tě nedělej nic, co udělat nechceš.“ dodala uraženě.
No jistě. Kdybych dělal, co chci, tak bych tě chytil a nikdy nepustil. „Bůh chraň, abych dělal něco, co dělat nechci,“
Vzal jsem její tvář do dlaní a políbil ji. Hlavně opatrně, opatrně, přikazoval jsem si. Nevzbuzuj v ní falešné naděje. Snaž se být co nejvíc odtažitý…
Ale čert to vem, už ji nikdy neuvidím. Tohle je to poslední, co jsem měl. Přitáhl jsem si ji blíž a omotal si její vlasy okolo prstů. Byly jako hedvábí, voněly po jahodách. Cítil jsem její vzrušený tep pod svou dlaní. Její horká, mokrá, krev, tak voňavá, sladká a andělská…Kdybych jen…. Ne, už jsem se pokoušel víc než dost.
Odtáhl jsem se. „Promiň,“ omlouval jsem se. „To už jsem přehnal.“
„Mně to nevadí,“ oddychovala vedle mě těžce Bella.
No to je skvělé, teď má v sobě hromadu sladkých přání a falešných nadějí. Tohle jsem pokazil na nejvyšší míru.
„Snaž se spát, Bello.“
„Ne, chci, abys mě znovu políbil.“
„Zahráváš si s mojí sebekontrolou.“ A nejen s ní, zahráváš si také s mými city.
„Co tě láká víc, moje krev, nebo moje tělo?“ zeptala se vyzývavě.
„Obojí stejně.“ Musel jsem se usmát. Vážně se snažila flirtovat. „Hele, teď už přestaň pokoušet štěstí a spi, ano?“
„Dobře.“ Ale v jejím hlase zaznívalo odhodlání jen tak se nevzdat.
Stulila se na mé paži do klubíčka a po chvíli už pravidelně oddechovala. Vymanil jsem se zpod deky a přikradl se k oknu. Doma už na mě všichni ni jistě čekají, chtějí vědět, proč to chci udělat.
Moje rodina a Bellino bezpečí byly přednější než moje city k ní. Naposled jsem se podíval na spící Bellu a vyskočil z okna.