3. Kapitola
3. Lži
Je to jediné možné východisko. Nemůžu být s ní, pokud ji nechci vystavovat nebezpečí, přemítal jsem, zatímco jsem uháněl k domu.
V jídelně už na mě všichni čekali. „Všechno už jsem jim řekla, Edwarde.“ prohodila Rosalie.
„Všechno?“
Přikývla.
„Dobře. Musím odejít. Belle beze mě bude líp. Nechci nikoho do ničeho nutit a klidně odejdu sám. S Bellou se ovšem musíte přestat stýkat. Prosím vás o to. Pochopím, když budete chtít zůstat. Alice tady přece jenom chodí do školy a Carlisle tu může pracovat.“
„Edwarde,….“ nadechla se Esme.
„Prosím nepřesvědčuj mě. Už jsem se rozhodl.“
„Půjdeme s tebou.“ řekla pevně Esme a vyhledala u Carlislea podporu.
„Edwarde, všichni chápeme proč ses tak rozhodl, ale promyslel jsi to dobře? Bella k tobě prostě patří, neublížíme jí svým odchodem víc?“
„Rozhodl jsem se.“
„Edwarde, vážně mě chceš odtrhnout od mojí nejlepší kamarádky? Od mojí jediné kamarádky?“ Alicin hlas byl nevěřícný. Myslela jsem, že ji miluješ. Já ji miluji a nedovolím ti to. Zůstanu tady.
„Ne.“ zavrčel jsem.
„Co se děje?“ otázal se klidně Carlisle.
„Rose tě naočkovala, co? Ale ona nemá pravdu, Edwarde. Tohle Bellu zabije. Nesmíš ji opustit, nesmíš mě připravit o kamarádku.“ křičela Alice.
Rosalie se při zvuku svého jména nahrbila a varovně zasyčela.
„Ty, ty, pořád jen ty. Mě to taky bolí, abys věděla. Ale co Jasper? Necháš ho trpět? Necháš ho v mučivých bolestech?“
„Tohle není fér.“ zašeptala rezignovaně. Odejdu, ale tohle jsi neměl říkat. Půjdeme do Denali. Ještě dnes.
„Dobře.“ přikývl jsem a vyběhl do svého pokoje. Zhroutil jsem na pohovku a sevřel si hlavu v dlaních. Kdybych mohl plakat, určitě bych probrečel hodiny. Takhle jsem jen konsternovaně civěl na svá kolena.
Co když měla Alice pravdu? Neublížím Belle takhle víc?
„Udělals´ dobře Edwarde. Je to jediné možné řešení.“ ozvala se za mnou Rosalie.
„Jdi pryč Rose, nechci s tebou mluvit.“
Chvíli vyčkávala ve dveřích a pak odešla pomoci Alici s balením.
„Edwarde, můžu dál?“ ozval se opatrný hlas mého otce.
„Jistě.“
Zkusil jsem se dát trochu do pořádku, nechtěl jsem, aby mě viděl takhle.
„Edwarde, chci, abys věděl, že tě podpoříme v jakémkoliv rozhodnutí. Jsem si jistý, že to co děláš, má nějaký hlubší důvod, než ten který nám uvedla Rosalie. Ale chtěl bych, abys věděl, že i to co se jeví nejdřív jako správné, se později ukáže být osudovou chybou.“
Podrážděně jsem pohlédl do jeho klidné tváře.
„Přišel ses mě pokusit zlomit? Alice tě poslala? Já jsem se rozhodl, nezůstanu tu už ani minutu.“
„Vydrž aspoň do zítřka. My odjedeme už dnes, ale ty bys měl Belle vysvětlit, že odjíždíme. Nemusíš zabředávat do detailů, ale aspoň malé varování si ta dívka zaslouží.“
Povzdechl jsem si, měl pravdu. Carlisle mi položil ruku na rameno a odešel za Esme.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Připadalo mi to jako vteřina, když mi zaklepala na dveře Alice.
„Odjíždíme. Ty bys měl jet do školy.“ prohodila tvrdým hlasem.
Za Bellou, pomyslela si smutně.
Otočila se na patě a vyběhla z domu.
Vzal jsem svoje věci a sedl do auta. Byl jsem v pokušení praštit do palubní desky, vybít svou zlost na tom nebohém autě. Jen fakt, že Bellu by asi zajímalo proč je moje auto tak zdemolované, mi zabránil to udělat. Sešlápl jsem plynový pedál až na podlahu. Za pár minut jsem parkoval u školy. Bella tu ještě nebyla.
Opřel jsem se o zeď a čekal. Za pár chvil už se ozývalo spokojené vrčení náklaďáku a na parkoviště vjela Bella. Nasadil jsem neutrální výraz a čekal, až vystoupí.
„Jak ti je?“
„Parádně,“
Vzal jsem jí knihy a doprovodil ji do učebny. Celý den proběhl v napjatém mlčení, přemítal jsem, jestli něco netuší. Ve chvílích, jako byla tato, jsem si uvědomoval ticho Beliných myšlenek palčivěji než jindy. V jídelně Bella prolomila ticho.
„Kde je Alice?“
Tuhle otázku jsem čekal.
„Je s Jasperem.“
„Je Jasper v pořádku?“ otázala se úzkostně.
„Odjel na nějakou dobu pryč.“ Stejně jako my všichni. Ale to jen tak na okraj.
„Cože? Kam?“ V jejím hlase zaznívala hysterie. Že by věděla, co jsem se chystal udělat?
„Nikam zvlášť.“ Prostě jen někam, kde už ti nebude moci ublížit.
„A Alice jela s ním,“ dopověděla tiše.
„Ano. Bude nějakou dobu pryč. Snažila se ho přesvědčit, aby jeli do Denali.“ A doufám, že on ji přesvědčí, aby se nevraceli.
Seděla jako zařezaná, v očích se jí mihla bolest.
„Bolí tě ruka?“ zeptal jsem se.
„Komu záleží na mojí pitomé ruce?“ zabručela.
Na tohle nebylo co říct. Odnesl jsem její podnos a doprovázel ji k autu.
„Přijdeš později dnes večer?“ zeptala se,
„Později?“ Měl jsem za to, že to ukončím co nejrychleji a nejlépe teď.
„Musím do práce. Musela jsem si prohodit směnu s paní Newtonovou, abych měla včera volno.“
„Aha.“ Tak tohle byla čára přes rozpočet, během těch dvou, tří hodin jsem si to celé mohl rozmyslet.
„Ale přijdeš, až budu doma, viď?“
„Jestli chceš.“
„Vždycky chci,“ připomněla mi. Jako bych to nevěděl.
„Tak dobře,“ prohodil jsem, co nejvíc lhostejně.
Doma probíhaly poslední fáze balení.
„Edwarde, tady jsi.“ Přistoupila ke mně Esme.
„Kde je Alice?“
„V pokoji.“
„Ještě neodjeli?“ Vyběhl jsem po schodech nahoru. Před dveřmi do jejího pokoje mě zarazily hlasy.
„Vážně to nemusíme dělat. Jaspere, já ti věřím. To tehdy byl zkrat. Edward nemá rozum. Bellina budoucnost je víc než jasná. Bude z ní upírka, ať už tak nebo tak.“
Vrazil jsem do dveří. „Ne! Nic takového.“ Křičel jsem.
Co tu děláš?
„Z Belly nikdy nebude zrůda. Nikdy. Rozumíš?“
Odkdy posloucháš cizí rozhovory.
„Od té doby, co se týkají lásky mého života.“ zarazil jsem se.
„Edwarde….“ zašeptala Alice.
„No co je? Je to pravda a právě proto ji musím nechat být.“
„Nemusíš. Rosalie to nemá v hlavě v pořádku. Neposlouchej ji. Jen má mindrák, protože se ti líbí Bella a ne ona.“
Do pokoje vtrhla Rosalie. „ Tohle odvoláš nebo ti utrhnu hlavu.“
„Neodvolám, je to pravda.“
Rose skočila po Alici a přišpendlila ji k zemi.
„Hej Rose. Nech toho. Alice to nemyslela vážně.“ snažil se ji uklidnit Jasper. Edwarde, pomoz jí nebo budu muset Rose ublížit.
„Rose, okamžitě toho nech.“
„Proč?“
„Nebo všem řeknu, proč nechceš Bellu akceptovat jako součást rodiny.“
Ztuhla. „Slíbils´ že to nikomu neřekneš.“
„Ano, slíbil, ale tvé chování mě nutí uchýlit se k tomuhle řešení.“
Ubožáku. Mrskla po mě ještě naposled vražedným pohledem. Pak se zvedla a odkráčela do kuchyně.
„Alice, prosím, už se Belle nedívej do budoucnosti. Nech ji žít její život. Bez nás.“
Zvedla ke mně oči plné bolesti. Dobře. Vrátil jsem se do haly. Nikdo se mně neptal na roztržku s Rosalií, nikdo mě nezastavoval. Taky dobře.
Dveře mi otevřel Charlie. „Dobré odpoledne, Charlie. Bella je ještě v práci?“
„Ano. Pojď dál, Edwarde. Koukám se na zápas, chceš se přidat?“ Na tom klukovi je něco divného. Ale Bella ho má ráda. Musím se pokusit mít ho taky rád. Měl bych mu něco nabídnout? Nikdy nic nejí ani nepije. No zkusit to můžu. „Dal by sis něco k pití, Edwarde?“
„Ne, díky.“
No prosím.
Prošel jsem okolo něj do obýváku a usadil jsem se na gauč. Charlie si sedl do křesla a za moment byl zabraný do hry. Já jsem se bavil rozkládáním obrazu na jednotlivé pixely a jejich opětovným skládáním. Tahle zábava mi vydržela plných 18 minut, když se na příjezdové cestě ozvalo Bellino auto.
„Tati? Edwarde?“ rozezněl se její hlas chodbou.
„Tady jsme,“ zavolal Charlie.
Neotočím se. Budu se snažit vypadat zabraný do hry, třeba to pochopí.
„Ahoj,“ hlesla Bella.
„Ahoj, Bello, zrovna jsme si dali studenou pizzu. Myslím, že je kousek ještě na stole.“
„Dobře.“ Vyčkávala ve dveřích, věděl jsem, co chce.
„Přijdu hned za tebou,“ hodil jsem po ní pohledem, snažíc se být zdvořilý, přesto lhostejný.
Bella šla do svého pokoje. Po chvíli jsem slyšel její kroky na schodech. Zastavila se, jakoby se chtěla schovat. Potlačil jsem nutkání se otočit a zjistit, co právě dělá. Najednou vyskočila a namířila hledáčkem svého foťáku na Charlieho.
„Co to děláš, Bello?“ stěžoval si.
„Ale no tak.“ usmála se a sedla si na zem. „Víš, že mamka bude brzy volat, aby se zeptala, jak si užívám dárky. Musím se dát do práce, aby se neurazila.“
„Ale proč fotíš zrovna mě?“ zabručel.
„Protože jsi takovej fešák,“ odpověděla. „A protože když jsi mi foťák koupil ty, tak musíš být první, koho vyfotím.“
„Pitomý foťák,“ zamručel Charlie tak, že jsem ho slyšel jenom já.
„Hele, Edwarde,“ obrátila se ke mně Bella lhostejně. „Udělej nám s taťkou společnou fotku.“
Že by se moje úsilí začalo vyplácet? Skutečně ji ta hloupá zamilovanost začala přecházet?
Hodila po mě foťák – ani se na mě nepodívala. Byl jsem překvapený, že člověk tak nešikovný jako ona umí házet poslepu s obdivuhodnou přesností.
„Usmívej se, Bello,“ zamumlal jsem.
Vykouzlila neupřímný úsměv a já zmáčknul spoušť.
„Ukažte, děti, taky vás vyfotím,“ nabídl se Charlie. Podal jsem mu foťák. Bella se ke mně přitočila a postavila se po mém boku. Byla tak krásná, voňavá, božská. Snažil jsem se odvést svou pozornost jinam. „Podílové fondy,“ mumlal jsem tak, aby mě nemohla slyšet „měnová reforma, akciové podvody.“
Položil jsem jí ruku okolo ramen a zoufale se snažil ignorovat její teplo pálící mě do dlaně.
„Usmívej se, Bello,“ připomněl Charlie. Chvíli zaostřoval a pak opět šlehl blesk.
„To by pro dnešek stačilo,“ prohlásil Charlie, zastrčil foťák do štěrbiny mezi polštáři na pohovce a převalil se přes ně. „Nemusíte hned vyplácat celý film.“
Posadil jsem se do křesla a věnoval nebývalou pozornost zápasu.
Když se ozval závěrečný hvizd, zvedl jsem se, pohledem se vyhýbal místu, kde seděla Bella. „Už bych měl jít domů,“
Charlie nevrušeně zamručel „Tak ahoj.“
Bella se beze slova vyhrabala na nohy a šla se mnou ke dveřím.
„Zůstaneš tu?“ zeptala se dutě.
„Dnes v noci ne.“ I když bych strašně rád. Naposled tě vidět spící, naposled slyšet, jak říkáš ze sna moje jméno. Ne. Zaplašil jsem ty myšlenky. Nemůžu.
Nastoupil jsem a odjížděl, a Bella tam stála bez hnutí v dešti. Doma jsem našel jen list papíru s krátkým vzkazem
Edwarde, odjeli jsme do Denali. Zůstaň ve Forks a vyřiď to s Bellou. Počkáme na tebe tři dny, pokud se do té doby nevrátíš, znamená to, že jsi změnil rozhodnutí a vrátíme se. Carlisle
Tři dny. To je spousta času. Jak ho ale vyplním sám?
Vytáhl jsem mobil. „Emme, mohl bys přijet? Jen ty, prosím. Bez Rosalie. Dík.“ Zaklapl jsem mobil, chvíli se na něj díval a pak s ním mrštil proti zdi. Zůstala po něm hromádka střepů a díra ve zdi. Tohle se Esme líbit nebude, pomyslel jsem si.
Jenže Esme už se sem nikdy nevrátí. Nikdo z nás se sem nevrátí. Stál jsem, zíral jsem na díru ve zdi a přemýšlel. Pak před domem smykem zastavilo auto.
„Co se stalo, bráško?“ přistoupil ke mně Emmett.
„Dík, že jsi přišel, sám bych se tu asi zbláznil. Já nevím, co mám dělat.“
„Dělej to, co si myslíš, že je správné.“
„Ale co? To, co je správné pro mě? Pro Bellu? Pro rodinu?“
Rozpačitě přešlápl. „Hele, tohle si musíš rozhodnout sám. Ani já ani Rose ani nikdo jiný nemáme právo ti do toho žvanit.“ Páni, ten je úplně mimo. Potřebuje zlepšit náladu. Rychle. „Hele, bráško co bys řekl na jeden přátelský zápas? Dokonce ti nechám tu tvoji výhodu. No co říkáš?“
Povzdechl jsem si. „No tak dobře.“
Emmett se zakřenil a nahrbil se proti mně. Netečně jsem ho napodobil. Emmett zavrčel a zaútočil. Byl jsem tak ponořený do svých myšlenek, že jsem ani nezaregistroval jeho plány. Snadno mě položil na lopatky.
„Skvělý, až řeknu ostatním, že jsem tě položil i přes tu tvoji výhodu, nebudou mi věřit.“ Spokojeně se řehtal Emmett. „Pojď, zkusíme to ještě jednou.“
Znovu se postavil proti mně a pořád se spokojeně uchechtával. Tentokrát jsem se pokoušel soustředit, ale nebylo to o moc lepší. Sice jsem vydržel pár chvil vzdorovat, ale pak jsem se znovu rozpomněl na Bellu a byl jsem snadný cíl.
„S tebou je teda zábava. Vždyť se ani nepokoušíš bránit.“ vztekal se Emmett. Kousek severovýchodně je velké stádo losů. Co bys řekl na malou večeři. Slibuju, že ti nechám ty větší kousky.
Bez zájmu jsem přikývl. Celou noc jsme potom strávili vzájemným nadháněním. A bylo to poprvé, co lov zcela neupoutal mou pozornost.
Ráno jsem se znovu nechal vyprovokovat k zápasu. Emmett bez problémů vyhrál. Byl blahem bez sebe. Málem mě ani nenechal odjet do školy.
Přijel jsem zároveň s Bellou. Celý den jsme vedle sebe seděli jako dvě sochy. Nemluvili jsme, stranili se vzájemných dotyků, nedívali se na sebe.
Co se to děje? Mají tichou domácnost? hádal Mike Newton. Možná bych se měl pokusit znovu Bellu někam pozvat. Teď by mě určitě neodmítla.
Kupodivu, dnes mě jeho myšlenky nerozčilovaly, jen prohlubovaly můj smutek. V jídelně se Bella usadila vedle Jessicy, a já ji mlčky následoval.
„Hele, Jess?“ obrátila se na svou sousedku.
„Co je, Bello?“ Co zas chce? Doufám, že nechce navrhnout dvojité rande.
„Mohla bys pro mě něco udělat?“ zeptala se a sáhla do batohu. „Mamka chce, abych nafotila svoje kamarády do alba. Takže každého vyfoť, prosím tě, jo?“
„Jasně,“ přikývla Jessica. A počítej s tím, že tvůj film to nepřežije.
Všichni kolem stolu se začali navzájem pošťuchovat, smát a flirtovat. Všichni až na dvě osoby, které ještě nedávno byly nejzamilovanějším párem na škole. Já a Bella jsme vedle sebe seděli bez pohnutí.
„Jejda,“ řekla Jessica, když Belle vracela foťák. „Myslím, že jsme vyplácali všechen film.“ Propáníčka, jak se to jen mohlo stát?
„To nevadí. Mám dojem, že už jsem stejně vyfotila všechno, co jsem potřebovala.“ zamumlala Bella.
Beze slova jsem ji doprovodil k autu. Když odjela, vrátil jsem se k Emmetovi.
Byl celý rozjásaný. Podle všeho se nedaleko odsud v jedné rezervaci přemnožily pumy. Včerejší lov nás sice nasytil, ale Emmett se chtěl pobavit. Nedivil jsem se mu. Držel jsem ho tady jako vězně, jen proto, že jsem nechtěl být sám. Musel jsem být velmi zábavný společník. Noc jsme strávili na lovu.
Ráno jsem naprosto bez zájmu odjel do školy. Dnešek byl naprosto identickou kopií včerejška. Bože, začínal jsem používat klišé. Potřebuju změnu prostředí. Hned. Dnes to udělám. Musím už kvůli ní.
Doprovázel jsem ji k autu a sbíral odvahu. „Nevadilo by ti, kdybych dneska přišel?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě že ne.“V jejím hlase zaznělo vzrušení.
„Teď hned?“ Čím dřív to vyřídíme, tím líp.
„Jasně,“ prohodila lhostejně „Jenom jsem chtěla cestou domů hodit do schránky dopis pro Renée. Potkáme se doma.“
Na sedadle spolujezdce ležela tlustá obálka, podle tvaru bych řekl, že byla plná fotek.
„Udělám to,“ řekl jsem tiše. „A stejně u vás budu dřív.“ Zkusil jsem se usmát, ale výsledek byl zřejmě nepřesvědčivý. Bella jen suše polkla.
„Dobře,“ souhlasila bez úsměvu. Otočil jsem se a nastoupil do svého auta. Obálku jsem hodil na sedadlo. Počkal jsem, až Bella odjede a roztrhl papír.
Na sedadlo se rozsypaly barevné fotografie. Poznával jsem ty ze včerejšího oběda, i ty, které fotila Bella. Zastavil jsem se u fotky, na které jsme byli společně. Já neživý a odporný a ona nádherná, nadpozemská a dokonalá.
Odvrátil jsem se. Musím ji od sebe osvobodit. Dnes. Shrnul jsem fotografie zpět do obálky a tu jsem strčil do přihrádky. Nastartoval jsem a zamířil k domu náčelníka Swana.
Byl jsem tam dřív než Bella, přesně jak jsem říkal. Když její kola zaskřípala na štěrku, vystoupil jsem.
„Pojď se se mnou projít,“ navrhl jsem co nejležérněji a po chvíli váhání ji vzal za ruku.
Bella neodpovídala, ale její srdce poplašeně tlouklo. Strachy? Vzrušením? To ticho v její hlavě mě mučilo. Táhl jsem ji za sebou a zastavil na dohled od domu. Až ji tu nechám, bude to mít do bezpečí jen pár kroků.
„Dobře, tak si promluvíme,“ prohlásila Bella vyrovnaně.
Zhluboka jsem se nadechl. „Bello, odjíždíme.“
„Proč teď? Příští rok –“ ptala se zmateně.
„Bello, je načase. Konec konců, jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat? Carlisle vypadá stěží na třicet, a tvrdí o sobě, že je mu třicet tři. Stejně bychom brzy museli začít znovu někde jinde.“ Mlčela a zjevně usilovně přemýšlela.
„Když jsi řekl odjíždíme…“ zašeptala.
„Měl jsem na mysli sebe a svou rodinu.“ Tak a bylo to venku. Prosím řekni, že mě nenávidíš. Ulehči to nám oběma.
„Dobře,“ prohlásila „Půjdu s vámi.“
„To nemůžeš, Bello. Tam, kam jdeme… není to pro tebe vhodné místo.“
„Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty.“
„Já se k tobě nehodím, Bello.“ Lžu, zaraž mě. Vynadej mi. Udělej cokoliv, ale nevěř mi. Prosím.
„Nebuď směšný. Ty jsi v mém životě to nejlepší.“ Kéž bych byl.
„Můj svět pro tebe není,“ prohlásil jsem nesmlouvavě.
„To, co se stalo s Jasperem – to nic nebylo, Edwarde! Nic!“
„Máš pravdu, bylo to přesně to, co se dalo očekávat.“
„Tys mi to slíbil! Ve Phoenixu jsi mi slíbil, že zůstaneš!“
„Pokud to pro tebe bude to nejlepší,“ přerušil jsem ji. A tohle pro tebe je nejlepší. Prosím, věř mi.
„Ne! Tady jde o mou duši, nebo ne?“ křičela zuřivě. „Carlisle mi o tom říkal, ale mně je to jedno, Edwarde. Mně je to jedno! Můžeš mít mou duši. Já o ni bez tebe nestojím – už je tvoje!“
To neříkej, tohle ne. Prosím. Miluju tě. Tohle nás zničí. Bello, já nechci odejít. Já musím. Miluju tě a vždycky tě milovat budu. Tohle všechno jsem chtěl říct, vykřičet to do její nešťastné tváře. A zatím jsem mohl jen zatnout čelist a svou bolest snášet v klidu.
„Bello, nechci, abys se mnou odešla.“ LŽU! Nevěř mi. Prosím!
Ztuhla. Její oči se naplnily slzami. „Ty… mě… nechceš?“
Chci. Chci, tě a moc. Ale nemůžu tě mít. Prosím, nepouštěj mě. Křič. Pověs se mi kolem krku. Vyhrožuj. Ale nenech mě odejít.
„Ne.“
Zírala na mě a v jejím krásném obličeji se vystřídaly bolest, šok a pak apatie.
„No, tím se věci mění.“ Prohlásila klidně. Že bych měl pravdu a její láska ke mně byla jen pobláznění?
„Samozřejmě. Svým způsobem tě budu vždycky milovat. Ale jsem… unavený z předstírání, že jsem někdo jiný. Já nejsem člověk.“ Ale v tenhle moment bych si jím přál být. Nemuset tě opustit, moci s tebou zestárnout, mít rodinu. Začínal jsem být nebezpečně sentimentální. Musím pryč. „Nechal jsem to zajít až příliš daleko, a teď mě to mrzí.“
„Ne. Nedělej to.“ zašeptala zoufale.
Díval jsem se na ni, snažíc se vrýt si její tvář do paměti. „Nehodíš se ke mně, Bello.“ Tohle bylo nejlehčí říct, svým způsobem jsem to vždycky věděl. Předpokládat, že by se anděl hodil k netvorovi, bylo víc než naivní. Otevřela pusu, a pak ji zase zavřela. Čekal jsem, doufal, že řekne něco, co by mě donutilo zůstat.
„Jestli… to takhle chceš…“ vypravila ze sebe nakonec.
Přikývl jsem. „Rád bych tě ovšem ještě požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš,“ zkusil jsem opatrně.
„Cokoliv,“ slíbila.
„Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého.“ Prosím. Moc prosím, zůstaň živá, když už ne kvůli mně tak aspoň kvůli sobě. „Rozumíš tomu, co říkám?“
Bezmocně přikývla.
„Myslím samozřejmě na Charlieho. On tě potřebuje. Dávej na sebe pozor – kvůli němu.“
Znovu přikývla. „Dám,“ zašeptala a vypadala tak zranitelná. A tohle křehké, nevinné stvoření jsem ohrozil, svou existencí.
„A já ti na oplátku taky něco slíbím, slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval.“
Srdce se jí rozbušilo. Nechápavě na mě upřela oči.
„Neboj. Jsi člověk – tvoje paměť je jako síto. Vám lidem čas zahojí všechny rány.“
„A co tvoje vzpomínky?“ zeptala se.
Ty mě budou mučit po zbytek mojí existence, ale neboj se, já to vydržím. Pro tebe. „No, já nezapomenu. Ale my… my si velmi snadno najdeme nějaké rozptýlení.“ Třeba vraždění neviňátek, pomyslel jsem si chmurně.
„Tak, myslím, že to je všechno. Už tě nebudeme obtěžovat.“
Zalapala po dechu. Pak se jí v očích rozsvítilo poznání.
„Alice se nevrátí,“ zašeptala.
„Ne. Všichni odjeli. Zdržel jsem se, abych se s tebou rozloučil.“
„Alice je pryč?“ zeptala se nevěřícně
„Chtěla se s tebou rozloučit, ale přesvědčil jsem ji, že čistý řez pro tebe bude lepší.“ odmlčel jsem se.
„Sbohem, Bello,“ nikdy jsem nevěřil, že to někdy řeknu. Nechtěl jsem se loučit.
„Počkej!“ vyhrkla a já jsem se otočil. Třeba mě vážně chce zastavit, přesvědčit mě, že nemám pravdu. Natáhl jsem k ní ruku, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Nač rozdírat tu ránu ještě víc. Chytil jsem ji za zápěstí a opatrně přitiskl svoje rty na její čelo. Naposled jsem si přivoněl k jejím vlasům, zaposlouchal se do tlukotu jejího srdce. Naposled to byla MOJE Bella.
„Dávej na sebe pozor,“ zašeptal jsem. A běžel pryč. Měl jsem ještě nějakou práci v jejím pokoji.
Vyskočil jsem do patra a vrhnul jsem se po přehrávači. Moje CD tam stále bylo. Vyndal jsem ho a hodil ho na postel vedle otevřeného fotoalba. Pak mě zaujalo něco v něm. Tři fotky. Tři obrázky, na kterých jsem byl já. Myslel jsem, že všechny fotky měla v té obálce. Nezdržoval jsem se nějakými úvahami a rychle vyrval fotky zpod kovových úchytů.
Na stole se povalovaly letenky od Esme a Carlislea. Přidal jsem je k rychle se vršící hromádce na Bellině posteli.
Co teď s tím? Všechny věci, které by jí mě připomněly, ležely přede mnou. Nechtěl jsem si je brát s sebou. Mít připomínku toho, co jsem opustil.
Po chvíli váhání jsem klekl na podlahu a vytrhl jedno z prken. Belliny dárky se tam bez problémů vešly. Prkno jsem vrátil na místo a zahladil stopy. Rozhlédl jsem se po pokoji a zamáčkl neexistující slzu.
V kuchyni jsem popadl list papíru a napodobil Bellin neuspořádaný rukopis. Šla jsem se projít s Edwardem do lesa, půjdeme po pěšině. Brzy se vrátím, B.
S povzdechem jsem vykroužil počáteční písmeno Bellina jména. B jako Bella, B jako bolest, B jako moje donebevolající blbost.
Nechal jsem vzkaz ležet na lince, kde ho Charlie neměl šanci přehlédnout. Emmett na mě čeká, nemělo cenu se zdržovat a mučit se vzpomínkami.
Vyskočil jsem z okna. Bella na pěšině nestála. Kde byla? Potlačil jsem nutkání se rozběhnout ji hledat a zamířil jsem domů.
„Startuj!“ zavrčel jsem na Emmett, když jsem dobíhal k domu. „Řídit budeš ty. Já bych to obrátil zpátky.“
Přikývl a na nic se neptal. Nasedli jsme a Emmett zamířil na jih.
„Kam jedeš? Nejste v Denali?“
„Ne, před chvílí volala Rose, že jsou ve Woodsvillu.“
New Hampshire, bodlo mě u srdce. Tam jsme měli být s Bellou spolu. Bella teď už nepatřila do mého života. Byl jsem jenom já a má rodina.
Vypadá jako mrtvola. Obrazně řečeno. Myslím, že to nebyl až tak dobrý nápad. Vždyť Bella-.
„Nech toho.“ zavrčel jsem.
Nechápavě na mě pohlédl.
„Nevyslovuj její jméno.“
Je z něj cvok a to jsme odjeli teprve před chvílí. Tohle si s Rose vyříkám, tak pitomý nápad.
Vytlačil jsem z hlavy jeho myšlenky. Přemítání o – ní, mi nijak nepomáhalo. Do mého kamenného srdce se pustila tlupa permoníků. Bušili a škrábali a trhali na kusy všechno, co ze mě zbylo.
Emmett odbočil k letišti.
„Nemůžeme tam prostě dojet autem?“ zeptal jsem se otráveně.
Rosalie trvala na letadle, kvůli zametání stop. Vážně mám dojem, že už to přehání. Jakoby Be… JI napadlo zkoumat kudy, a kam jsme jeli.
Permoníci v mé hrudi začali ničit s novou intenzitou. Zaťal jsem zuby. „Zametání stop. Dobře, pojďme zamést stopy. Co to takhle vzít oklikou dejme tomu přes severní Koreu? Tyhle instrukce ti nedala?“ procedil jsem.
Emmett se omluvně nahrbil. Ta tam byla jeho dřívější bodrost a veselost. Koupil letenky.
Letenky. Ty teď hnily pod prkny v Jejím pokoji, nikdy je nevyužije. Apaticky jsem seděl a zíral před sebe.
Mohl by ses začít hýbat? A třeba se zkusil čas od času nadechnout? Ta ženská naproti na tebe zírá a pravděpodobně se na tebe snaží přivolat exorcistu.
„Promiň.“ zašeptal jsem a párkrát se nadechl. Zavřel jsem oči a obklopila mě uklidňující temnota. Temnota, v které jsem neviděl žádné záblesky světla. Absolutní tma bez náznaku útěchy. Co se stane, když se pokusím tu tmu rozptýlit? Co najdu? Najdu vůbec něco?
„Edwarde, hlásí náš let.“ strčil do mě Emmett.
Vstal jsem bez náznaku zájmu a následoval Emmetta k naší odletové bráně.
„Dobrý den, děkujeme, že jste se rozhodli pro….“ švitořila afektovaně letuška, cosi v mém výrazu ji však donutilo zmlknout. Panebože? Kdo to je? Násilník? Psychopat? Vrah? Panicky přemílala různé možnosti.
Zkusil jsem se usmát, ale výsledek byl asi ještě děsivější. Otočila se a utekla.
„Omluvte mou kolegyni, potřebuje menší dovolenou, je přepracovaná.“ usmála se na nás druhá letuška. Co ji to popadlo? Budu si s ní muset promluvit. Tohle je tenhle měsíc už potřetí.
„Edwarde, nemohl by ses tvářit víc nenápadně?“ zasyčel Emmett.
„Promiň.“
Zavrtěl hlavou a pohodlněji se usadil do čalouněného sedadla. Za moment se z jeho místa začalo ozývat rytmické chrápání. Přemítal jsem, zdali může získat Oskara za tak mistrovské předstírání spánku. Ne, asi ne.
Rosalie bude naštvaná. Až se vrátíme, pokusí se ze mě vytáhnout, co jsme dělali celé ty dva dny. Co jí mám říct?
Neznatelně jsem pokrčil rameny. Ať si vymyslí něco o tom, že se vynořily neočekávané komplikace. Třeba, že ona mě nechtěla pustit a potřeboval jsem ji nějak nenápadně svést na falešnou stopu.
Jenže ona mě nechala jít. Nesnažila se mě u sebe zadržet. Byl jsem pro ni jen… povyražení. Nic víc. Myslel jsem si, že mě miluje tak jako já ji. Evidentní důkaz toho, že i upír se může mýlit. Ale co když jsem se nemýlil? Třeba mě miluje, ale přesvědčil jsem ji, že já ji nechci.
Tisíce otázek mi vířily hlavou. A já na ně hodiny marně hledal odpovědi. Emmett se vedle mě zavrtěl a začal se „probírat“ z fingovaného spánku. „Co uděláš teď?“ ptal se.
„Nevím, asi chvíli zůstanu s vámi. Pak můžu třeba zkusit další vysokou.“
„Harvard?“ otázal se s úsměvem Emmett.
„Třeba.“ potvrdil jsem bez zájmu.
Zářivě se usmál a spokojeně zamručel. „Sourozenci Cullenovi opět pohromadě. Super.“
Cullenovi opět pohromadě. Cullenová mohla být i ona, bodla mě u srdce vzpomínka.
Emmett si všiml změny v mém výraze. „No tak brácho, nech toho už. Udělals´ to co je podle tebe správné. Už to nezměníš.“
„Máš pravdu. Nezměním.“
„Vážení cestující, zapněte si prosím své pásy a stolky sklopte do svislé polohy. Budeme přistávat,“ ozval se z reproduktoru hlas letušky.
„Řekla ti Rusalie, kde konkrétně jsou?“
„Nijak zvlášť, prý na nás počkají na letišti.“ Nechtěla riskovat, , že bys B… jí, nechal nějakou nápovědu, kde nás hledat. Přísahám, že občas to s tím stihomamem přehání.
Mávl jsem nad tím rukou, Rosaliiny výstřelky už mě začínaly nudit. Vystoupil jsem z letadla a prošel pasovou kontrolou, Emmett se snažil držet se mnou krok. Za zábranami postávali Esme, Carlisle a Rosalie
„Ach Edwarde, tady jste. Už jsem o tebe měla strach.“ Padla mi Esme kolem krku. „Takže je všechno vyřízené? V té, ehm, záležitosti?“
Mluvila o ní jako o věci. Jako o faktuře, kterou stačilo orazítkovat a odeslat. Permoníci se znovu chopili svého nářadí a pustili se do rozebírání mého srdce. Sotva znatelně jsem přikývl.
Objala mě a vzápětí uskočila stranou. Na rameno mi dopadla těžká ruka.
„Půjdete se mnou.“ ozval se hrubý mužský hlas. Otočil jsem se a hleděl do tváře příslušníka letištní policie.
„Dobře, ale směl bych vědět z jakého důvodu?“ otázal jsem se klidně.
„Bylo ohlášeno vaše podezřelé chování.“ Vzpomněl jsem si na letušku, co přede mnou utekla v Seattlu.
„Ach tak. Jsem si jist, že se to rychle vyřeší. Kam mám jít?“
Policista se zamračil. Merle měla pravdu, vážně je na něm něco divného. Já ho zatýkám a on se ani nepokouší protestovat. Musím si ho proklepnout.
„Trvám na tom, že půjdu se svým synem.“ ozval se Carlisle.
„Synem?“ opakoval policista s povytaženým obočím.
„Adoptivním.“ upřesnil jsem unaveně.
Co jsi zase udělal, pitomče? vztekala se Rosalie.
Policista si nás chvíli prohlížel a pak pokynul směrem k výslechovým celám. „Tudy prosím.“
Následoval jsem ho, za mnou Carlisle s Esme a k mému velkému překvapení i Emmett s Rosalií.
Chci si poslechnout, co jsi zase zmršil. ušklíbla se Rosalie.
Dobře, bránit jí nebudu. Zavedli nás do světlé prostorné místnosti s výhledem na runway. Policista odešel a vzápětí se za dveřmi ozvaly hlasy. Snažil se šeptat, ale netušil, že má za dveřmi skupinku upírů, kteří všechno uslyší.
„Tak dobře Crosby, máme tam podezřelého, teď nasadíme taktiku hodného a zlého poldy, rozumíš? Zaprvé ho tam musíme nechat aspoň 15 minut podusit. Musí bejt úplně sám a nesmí vědět vo co go. Jasné?“
„Jasné, ale vždyť vy jste ho tam nechal jít i s jeho rodinou.“
No jasně, cizích chyb si všímáš co, spratku?. „To proto, že byli jak saně. Nechtěli ani slyšet o tom, že by ho měli nechat samotného. Málem došlo ke střetu. Musel jsem je nechat jít, nechtěl jsem vyvolávat ozbrojený konflikt v hale plné lidí.“
„Ano pane.“ odvětil muž jménem Crosby. Ale houby s octem, vyvolat konflikt. Prostě si potřebuješ honit ego. Magore.
Bylo by zajímavé poslouchat jejich mentální rozhovor, aspoň dřív by mě to bavilo, ale teď jsem si přál být už pryč.
Dveře se rozrazily a v nich stál muž, co mě zatýkal. Podle jmenovky to byl Frank Dinbly.
„Podívejte se, pane Dinbly…“
„Kapitán Dinbly, když dovolíte a teď laskavě nechte mluvit mě. Přišel anonymní tip, že tady pan Cullen, je pravděpodobně násilník. Mám za úkol to prošetřit. Mohu vidět nějaký průkaz?“
Podal jsem mu svou občanku. Jako všechny mé doklady byla dokonale falešná, ovšem udělaná opravdovým profesionálem. Pracoval s pravými dokumenty, ukradenými přímo z matriky a dopravního inspektorátu. Vše bylo originální a pravé až na údaje vepsané vevnitř. Dinbly chňapl po průkazce a chvíli ji pročítal. Pak odkráčel a za dveřmi vytáhl mobil.
„Merle? Tak ho tu mám. Je to ZASE planej poplach. Já fakt nevím, co pořád máš? Každej není terorista. Slavná můžeš bejt i tak, nemusíš kvůli tomu objevit Usamu. Jen mi přiděláváš práci a za chvíli tě někdo kvůli tomu zažaluje. Rozuměla? Fajn, tak čau.“
Zaklapl telefon a vrátil se k nám. „Vše je v pořádku, byl to omyl. Můžete jít.“ Podal mi zpátky mou občanku a pokusil se o neupřímný úsměv.
Ani jsem se na něj nepodíval a rázoval jsem rovnou na parkoviště k Rosaliině M3. Tady už se nemusela schovávat a tak svoje milované BMW proháněla, kdy mohla.
„Edwarde? Proboha jak někoho mohlo napadnout, že jsi násilník?“ vydechla Esme.
Pokrčil jsem rameny.
„Emmette? Řekneš mi, co se stalo?“ zavrněla od volantu Rosalie.
Můžu jim to říct? Nebo je to naše malé sladké tajemství? mrkl na mě Emmett.
„Klidně jim to řekni, Rose umírá touhou, zjistit to. Potřebuje další důvod, aby mi mohla nadávat.“
„Rose je to pravda? Edward je tvůj bratr, neměla bys na něj být taková. Je to teď pro něj těžké.“
„Proč všichni děláte, jako bych podstoupil odstranění nějakého životně důležitého orgánu?“ vybuchl jsem.
Esme překvapeně vydechla.
„Promiň.“ zamumlal jsem.
„To nic. V pořádku. Nezlobím se na tebe.“ odpověděla s úsměvem Esme.
„Tak chcete to slyšet?“ odkašlal si vedle mě Emmett s úsměvem. Odvést řeč, odvést řeč… běželo mu hlavou. „Prostě Edward, byl maličko nenaložený a trochu se zapomínal. Zapomněl, že má dýchat a hýbat se a jedna ženská z něj udělala málem ďáblovo dítě. No a pak ta letuška. To byla ta Merle, se kterou mluvil ten pošahaný policajt. Ta byla maličko hráblá. Když viděla Edwardův pohřební výraz, myslela si asi, že má v plánu vyhodit letadlo do vzduchu. Řeknu vám, že tak vyděšený obličej jsem dlouho neviděl.“ smál se Emmett na celé kolo.
Carlisle a Esme se k němu přidali, jen Rosalie sevřela rty do jedné tenké linky a procedila. „Takže celá ta šaškárna na letišti byla jen proto, že náš Romeo truchlil pro svou milou? Bože můj Edwarde, tys nás zase ohrozil kvůli té holce a to tu není ani fyzicky přítomná. To už vážně přesahuje všechny meze.“ Možná by bylo lepší, kdyby ses vrátil a jednoduše ji zabil.
Z hrdla se mi vydralo varovné zavrčení.
Ignorovala to a pokračovala. „Tak když to nechceš udělat ty, tak já se toho klidně ujmu. Slibuju, že nebude trpět.“
„Zastav.“ vyštěkl jsem.
Zmateně mě poslechla. Co chceš dělat?
„Vystup.“
„Ne, řekni, co chceš dělat.“
Edwarde, ne. Je to tvá sestra. Carlisleovy myšlenky byly tiché a prosebné. Roztřásl jsem se a snažil se ovládnout. Třas pomalu ustával a Carlisle se usmál. Výborně hochu. Jsem na tebe hrdý.
„Emmette, prosím, sedni si místo mě. Jinak ji zabiju.“
Poslechl mě, ale stále mě úkosem pozoroval.
„Emmette je to pořádku, Edward se umí ovládat. Neublíží jí.“ prohlásil Carlisle.
Nezasloužil jsem si to. Jeho důvěru, péči, kterou mi věnoval. Zklamal jsem ho, zklamal jsem všechny, když jsem přivedl ji. Choulil jsem se v koutě u dveří a přemítal o tom, co budu dělat dál.
Univerzita mě přestala lákat, poslouchat ty výmysly o hrůzostrašných Cullenových, snažit se ignorovat otevřené nepřátelství spolužáků. Měl jsem toho dost. Mohl bych jít do práce, ale nebyl jsem si jistý, jestli mě ta vše ubíjející rutina uspokojí.
Chtěl jsem něco udělat, něco čím bych aspoň na dálku mohl ochránit… ji. V první řadě bylo důležité informovat naše nomádské přátele, že ve Forks už nás hledat nemají. Kdyby tam přišli a Bella byla náhodou někde kolem, tak….
Další očividné nebezpečí plynulo z osoby Victorie. Laurenta jsem se nebál, žil v Denali u Tanyi a jejích sester a pokoušel se o náš způsob života.
Victoria, ano, když ji dostanu, bude…Bella… v bezpečí. Zkusil jsem opatrně vyslovit její jméno. Jen jsem ho dořekl, neúnavná rota těch pitomých trpaslíků se pustila do dalšího rozebírání mého srdce. Ne, tudy cesta nepovede.
Rosalie zajela k honosnému viktoriánskému sídlu.
„Tady teď žijeme?“
Carlisle přikývl. „Dostal jsem místo na zdejší klinice a čas od času budu mít přednášky na univerzitě.“ Znělo to téměř omluvně.
Pokusil jsem se usmát. „To je skvělé.“
A co budeš dělat ty? Jasper se přihlásil na filozofii, Alice hledá zmínky o svém lidském životě. Emmett a Rosalie se hodlají vzít a podnikout cestu po Evropě Už zase. pousmál se Carlisle.
„Já mám v plánu menší výlet. Chci chytit Viktorii. Chytit ji a zničit.“
„Půjdu s tebou. Sám ji nezvládneš.“ zvolal dychtivě Emmett.
„Dík. Fakt dík za projevenou důvěru.“ ušklíbl jsem se.
„Emmette, no tak. Nech Edwarda jít samotného. Když bude potřebovat tvou pomoc, jistě ti dá vědět.“ ozvala se pobaveně Esme. Vypadá to, že se začíná vracet do starých kolejí. Díky bohu za to.
Do starých kolejí…. Do dob, kdy všichni okolo mě byli šťastně spárovaní, a já jsem se užíral žárlivostí, když jsem slyšel jejich vzájemné myšlenky prosycené láskou. Musím odejít a to rychle.
Carlisle vešel do domu. Rychle jsem ho následoval a snažil se ignorovat, nechutné plány, které spřádali Emmett a Rose. Dva dny odloučení s nimi pořádně zamávaly. Teď si přáli jen někam zalézt a pořádně si je vynahradit.
„Alice, Jaspere, jsme doma.“ zavolala Esme.
Jasper se v mžiku objevil vedle mě. „Edwarde. Sláva. Slib, že se podíváš na můj studijní program. Neodoláš. Husseri, Kant, Freud… Nádhera.“ usmíval se na celé kolo. Prosím tě, řekni něco Alici. Plouží se tu jako stín. Na lov chodí jen z nutnosti. Sedí zavřená v pokoji a kouká do zdi. Je jako vyměněná od té doby co jsme… odjeli od ní.“ Jeho pohled byl víc než výmluvný.
„Dobře, zkusím, co budu moci.“ zašeptal jsem.
„Alice?“ zavolal jsem. „Alice.“
„Nikdy nevychází.“ ozval se znovu Jasper. „ I na lov ji musím tahat div ne násilím.“
„Kde je její pokoj?“
„Nahoře třetí dveře vlevo, hned vedle tvého.“
Vyběhl jsem po schodech a tiše zaklepal. „Alice jsi tam?“
„Edwarde?“ ozval se mdlý hlas. „Pojď sem, prosím.“ Alice seděla na posteli, kolena přimáčknutá k hrudi, oči upírajíc do prázdna. „Viděla jsem, když jsi to udělal. Doufala jsem, že si to rozmyslíš. Přemluvila jsem Carlislea, aby ti dal tři dny. Myslela jsem, že si to za tu dobu rozmyslíš. Ale tys to udělal. Možná pro tebe vážně byla moc dobrá.“
Bodlo mě u srdce. „Asi.“ prohlásil jsem hlasem zbytečně ostrým. „To, co jsem udělal, jsem udělal pro ni. A nikdo, ani ty ani ostatní, mi do toho nemají právo mluvit.“
„Nemají? Edwarde, ty jsi ji zabil. Ne doslova, ale její psychika je na cucky. Nemám žádné vidění ohledně její budoucnosti. Ona nevnímá, jen plní to, co se od ní čeká. Ji jsi zničil, mě jsi připravil o přítelkyni a sám se můžeš leda ukájet přesvědčením, že pro ni je to to nejlepší. Vzpamatuj se Edwarde.“ křičela na mě.
„Ty ji pořád pozoruješ, viď? Pořád se snažíš zachytit její budoucnost, i když jsem ti to zakázal co? Alice to musí přestat. A hned. Nech ji už žít.“
„Ona toho není schopná. Vzal jsi jí to, pro co žila. Edwarde, jsi sobec, nic než sobec. Udělals to, protože sis nebyl jistý sám sebou a omlouváš to starostí o ni. Je mi z tebe zle.“ zhroutila se na postel. „Jdi pryč.“ zaprosila tiše. „Jdi.“
Nezmohl jsem se na slovo, zavřel jsem za sebou dveře a sešel dolů.
„Tos přehnal brácho.“ ozval se tiše Emmett.
„Ty už mi dej taky pokoj. Věnuj se radši Rosalii a mě nech na pokoji.“ křikl jsem na něj. „Nebudu tady dlouho překážet když vám tak vadím.“
Kam chceš jít? otázal se Carlisle.
„Někam. Prostě pryč. Budu v pořádku. Neboj se a řekni Esme, ať si nedělá starosti.“
Dej nám vědět, kdybys cokoliv potřeboval.
Přikývl jsem a vyšel ze dveří. Díkybohu za lesy všude okolo. Tohle bylo na New Hampshiru skvělé, nemuseli jste nikam daleko, aby jste byli sami.
Uběhl jsem asi dvacet mil na jihovýchod, ujistil se ,že za mnou nikdo neběží a praštil jsem sebou na zem. Zmítal jsem se v křečích bezmocného vzteku, a pak se kolem rozprostřela tma.
ŘÍJEN
LISTOPAD
PROSINEC
LEDEN