DARKLIGHT
DARKLIGHT
„Budu s tebou navždy. Nestačí to?“
„Stačí,“ přikývla jsem „pro teď.“ KONEC
Okouzleně jsem zaklapla knihu. Přítel-upír! Věčná láska! Vášně, extáze…Tohle všechno jsem chtěla a neměla.
Když jsem objevila Stmívání v jednom zapadlém knihkupectví, okamžitě jsem se zamilovala do Edwarda a v Belle jsem poznala samu sebe. Dokonce jsem si přebarvila své blond vlasy na téměř černou. Kvůli tomu jsem se po rozvodu rodičů rozhodla přestěhovat k babičce do Seattlu. Doufala jsem, - ne, věděla jsem - že potkám SVÉHO Edwarda. Upíra, který chce být hodný; upíra, který mě bude milovat jako svůj život.
S těmihle myšlenkami jsem zatáhla ruční brzdu. Prohlédla jsem si babiččin dům, S trochou fantazie odpovídal popisu Charlieho domu ve Forks. Babička už stála ve dveřích:
„Monico…holčičko, vítej doma.“
„Mono, prosím říkej mi Mono.“ opravila jsem ji.
„Mona?“ podivila se „Ale vždyť ty zkratky nesnášíš.“
To byla pravda, mě osobně by byla taky milejší Monica, ale když byla zkrácenina dobrá pro Bellu Stanovou tak pro mě taky.
Babička se ale mou změnou názorů dlouho zdržovat nehodlala a vešla do domu. Automaticky jsem ji následovala do matčina bývalého pokoje. Stěny byly zářivě žluté a celý pokoj byl prostorný a světlý. Ještě před rokem bych jásala a užívala si světla, co to dá. Teď jsem spíš přemýšlela jak přemluvit babičku k vymalování pokoje na modro, kde sehnat fialkové ložní prádlo a nějaké těžké závěsy.
Hodila jsem tašku a postel a spokojeně se rozhlédla. Jo, po menších úpravách to bude vypadat jako Bellin pokoj.
Praštila jsem sebou vedle tašky a dala tak babičce najevo, že chci být sama. Bohužel nechápala a dál švitořivě pobíhala po pokoji.
„Ehm…babi, myslím že bych si měla jít lehnout. Zítra vstávám a jsem unavená.“
„Dobře Monico... Mono. Dobrou noc.“
Ležela jsem a dlouho do noci koukala do stropu.
Probudila jsem se za svítání. Zbrocená potem s vyvalenýma očima. Sen byl děsivý. Nádherný. Tvor bez tváře se ke mně skláněl a jeho ledové rty bloudily po mém krku. V místě kde mi pulzuje žíla se jeho pátrání zastavilo a tvor vycenil zuby!
Moje první ráno, mého nového života. Ze skříně jsem vytáhla pár věcí a bez většího zájmu si je oblékla. Do tašky jsem hodila peněženku a pár dalších blbostí bez kterých bych se asi neobešla.
Na sedadle jsem měla hozenou mapu s vyznačenou cestou do školy. Pozorně jsem ji prostudovala a nastartovala.
Po půlhodině jsem odbočovala k areálu školy. Zamračila jsem se. Tohle vůbec nebylo to co jsem chtěla. Areál byl velký, rozlehlý a moderní. Žádná podobnost se školou ve Forks.
Na parkovišti jsem našla místo těsně u školy, zajela jsem tam a rozhlédla se okolo. Samá lepší auta v zářivých barvách. Ta mě tolik nezajímala. Také pár stříbrných. A ta mě zajímala hodně. Sice žádné Volvo, ale pár jemu podobných.
S povzdechem jsem popadla tašku a zamířila k budově s označením Studijní oddělení. Kdyby bylo všechno jak být mělo, tak by tu seděla žena se zářivě červenými vlasy. Jenomže mě se začínal zmocňovat pocit, že je všechno špatně. Za stolem seděl stárnoucí muž s ospalým výrazem.
„Dobrý den já jsem Mona Priestlyová. Přistěhovala jsem se z Nevady. Tady jsou mé vysvědčení za poslední 2 roky a doporučení od profesorů.“
„Hm.“ Muž se na mě ani nepodíval. „Tohle vyplňte. Tohle vám kantoři podepíší a na konci dne mi to přinesete zpět.“ Vyložil přede mě hromádku papírů.
Fajn, popadla jsem rozvrh, který hlásil, že první hodinu mám cizí jazyk. Samozřejmě že jsem si vybrala španělštinu. Určitě na ní potkám někoho jako byla Bellina Jessica.
Prodrala jsem se hromadou studentů k učebně 1666 a s nádechem vstoupila do třídy. Můj nový profesor si mě prohlédl, podepsal mi papír pokynul mi k místu vedle sympatické zrzky. Otočila jsem se a chtěla se protáhnout uličkou
„Hablo espanol?“
„Qu´est ce-que?“ otočila jsem se zpět ke katedře.
Teď se tvářil nechápavě můj španělštinář. „Mluvíte španělsky slečno Priestlyová?“ zeptal se teď už srozumitelným jazykem.
„Ne, bohužel jsem úplný začátečník.“
„Ale ve vašich materiálech je uvedeno, že jste 5 let studovala cizí jazyk.“
„Ano, ale to byla francouzština.“ Opáčila jsem nevzrušeně.
„Tomu ovšem nerozumím, podle všeho jste měla skvělé výsledky. Proč začínáte znovu od nuly?“
Prostě jsem pokrčila rameny.Tomu bys hochu nerozuměl. Profesor ještě nevěřícně zakroutil obočím. Okamžitě jsem si ho zařadila: POTÍŽISTA.
Celá hodina uběhla rychle. Přesto, že jsem všechnu pozornost věnovala výkladu, všimla jsem si koutkem oka, že ta zrzka mě poočku pozoruje. Zazvonilo a já chtěla shrábnout knihy do tašky, když mi do ucha zazpíval melodický hlas.
„Já jsem Joana. Ty jsi Monica Priestlyová viď?“
Ostražitě jsem přikývla.
„Co máš další hodinu? Deskriptivu? Já taky to je super. Pojď dovedu tě tam.“
Neustále mluvila, když mě táhla za sebou po chodbách. Najednou její tah ustal. „Vítej v džungli.“ Její hlas byl tišší a vzrušený. Stály jsme na schodišti vedoucím do rozlehlé haly.
„Tady se křižují úplně všichni. Looseři, modelky, hopeři a klasici. My normální a –oni- .“ kývla ke skupince 2 kluků a jedné dívky. Když kráčeli všichni jim uhýbali z cesty. Jako by okolo nich byla stěna. Pochopila jsem, oni byli elita. Jeden z kluků vedl tu dívku kolem pasu. Ten druhý šel o krok pozadu.
Cítila jsem jak mi klesla čelist a krev se nahrnula do spánků. Ustoupila jsem stejně jako ostatní, ale zachytila jsem pohled toho vzadu. Byl nádherný. Tmavě blond vlasy, hnědé oči, ostře řezané rysy.
„Kdo to byl?“ sykla jsem k Joaně, oči stále upírajíc na záda toho kluka.
„To byl Andrew Willis a jeho sourozenci. Ann-Marie a Josh. Jsou to adoptivní děti Marka Willise a jeho ženy. Willis pracuje jako právník. Celá jeho rodina se topí v penězích. Myslíme si, že jeho žena nemůže mít děti, proto adoptovali ty tři. Ann-Marie a Josh spolu chodí pokud sis nevšimla. Je to…nechutné.“ otřepala se jako mokrý pes. „A samozřejmě Jeho veličenstvo Andrew Ledový Čumák. Nedělej si iluze, buď je gay nebo na hlavu.“
Aha, takže Joanu už odmítl. Ale ty oči… Jakoby oříškové s nádechem čokoládové. Podlamovaly se mi nohy. Snažila jsem se racionálně uvažovat, ale měla jsem v hlavě ten pohled jeho očí. Tak mrazivý a zároveň žhavý.
Joana vedle mě poskakovala celou deskriptivu a šeptem mi sdělovala vše co věděla, o všech co znala. S úlevou jsem kvitovala zazvonění. Teď jsem měla fyziku, zatímco Joana základy společenských věd.
„Sejdeme se na obědě.“ Křikla na mě přes hlavy studentů. V učebně fyziky jsou si nechala podepsat papír a profesor mi pokynul k poslednímu volnému místu, vedle Andrea Willise.
Hm, no dobře, nadhodila jsem si tašku na rameni a se sveřepým výrazem zamířila na určené místo. Dobře jsem viděla jak se Andrew napřímil a upřeně se podíval na zeď. Podívej se na mě. Dej mi aspoň šanci vidět zas ty oči… Tolik jsem se soustředila na jeho tvář, že jsem přehlédla zlomyslně nataženou nohu jednoho z borců v přední lavici. Naštěstí jsem se stihla zachytit rohu stolu.
„Ahoj já jsem Nick.“ představil se ten frajer co mi podrazil nohy.
„Chrmp … Já, já se jmenuji Mona.“
Týpek vykouzlil úsměv, který jasně říkal: Já jsem king a ty budeš moje. „No jo, hele, Mono promiň, měl jsem uhnout dřív, jak bych to mohl odčinit?“
„Pitomče.“ ozvalo se zasyčení zezadu. Překvapeně jsem se otočila k Andrejovi
„Promiň říkals´ něco?“
Vzhlédl od svých zápisů s rádoby překvapeným výrazem. Pak hlavu zas sklonil. Nasupeně jsem praštila s učebnicemi.
Tentokrát jsem nedávala pozor vůbec. Pořád jsem pokukovala po tom cápkovi, který si naprosto v pohodě psal nějaké nesmysly o mechanickém kmitání. Se zazvoněním však posbíral své věci a vyběhl z učebny výrazem cholerika.
Joana na mě už čekala před učebnou a hned spustila: „Ty máš fyziku s Nickem? No to je paráda, musíš mi vše hned říct. Povídali jste si? A co ostatní? Holek asi na fyziku moc nechodí.“ V tomhle tempu vydržela celou cestu do jídelny.
I tady samozřejmě panovala společenská hierarchie - my, normální - tedy já, Joana a její kamarádi - jsme seděli u dlouhého stolu uprostřed. Pokud jsem si pamatovala tohle místo bylo vyhrazeno pro elitu školy. A všichni tři sourozenci Willisovi seděli u podřadného stolu v tmavém koutě jídelny.
„Tohle je Mona,“ představila mě Joana „a tohle je Nick, Warren, Lucy, Billy a Amy.“
„Já tě znám, ty seš ta holka co rozehřála Ledovýho čumáka Andrewa Willise.“ To se ozval můj starý známý, Nick.
„Kecáš, fakt?“ tohle všechny zaujalo, Lucy dokonce přestala žvýkat.
„Ale vůbec ne. Celou hodinu mě ignoroval.“ Pokusila jsem se o nenucený tón.
„Ale jen se nedělej, vždyť na tebe pořád kouká.“ Joana se prostě nevzdávala. Fajn, ať si myslí co chce. Ale nedalo mi to, mrkla jsme k tomu stolku. Sakra, Joana měla pravdu. Andrew na mě skutečně zíral, ale jakmile se naše pohledy střetly, on ucukl. No tak to by bylo.
Oběd jsem snědla podobna nemyslícímu robotu. Až na to, že já myslela na ty oči.
Celou cestu domů jsem se snažila ujasnit si fakta. Byl nadpozemsky nádherný, hypnotické oči, a přes svou zjevnou popularitu se stranil lidí. Byl adoptivní zrovna jako můj Edward z knížky, promluvil jen jednou, ale měl neuvěřitelně líbezný hlas a Joana se během svého monologu zmínila, že kdykoliv se udělá aspoň trochu hezky, Willisovi vyjíždí ven do přírody.
Všechno to sedělo až na jednu věc. Byla jsem si téměř jistá, že Andrew a jeho sourozenci obědvali pizzu a hranolky. Ale i s tímhle jsem si nedělala těžkou hlavu, upíři přece mohou jíst lidské jídlo. Je to jako by jedli bláto.
Všechno tedy bylo tak jak být mělo. Našla jsem svého Andrewa/Edwarda.
U domu jsem zaparkovala vedle cizí dodávky. Vešla jsem do domu a babička se rozhalekala „Aaa tady ji máme. Naše Monica. Pamatuješ si Belu Barnesovou?“
„Mona,“ opravila jsem babičku automaticky. „Dobrý den Belo.“
Bela byla obstarožní indiánka v kostkovaných domácích šatech. Pokud vím kamarádila s mojí babičkou.
„Bela ti přivedla společnost. No tak Johny pojď se představit.“
Johny byl vytáhlý kluk, rozpačitě vykukující zpoza své matky. Na můj pozdrav jen ostražitě kývnul. Vůbec se choval divně. Tak jako…pes nebo vlk. Jako velký, ostražitý, rudohnědý vlk.
„Babi půjdu nahoru, udělám si úkoly a asi zalehnu.“ Babička překvapeně zamžikala, ale neprotestovala.
Když jsem stoupala po schodech uslyšela jsem Belin drsný hlas „Milá holka. Trochu plachá, ale milá.“
V pokoji jsem vytáhla Stmívání a nalistovala tu pasáž kdy Bella odhaluje Edwardovo tajemství. Znovu jsem si všechna fakta, které jsem o Andrewovi měla, porovnala s Edwardem. Všechno sedělo.
Opřela jsem se a vydechla. Našla jsem, pro co jsem přišla. Upíři existují a já je našla.
Vrátila jsem se ke knize. Bellina kamarádka Jessica, v mém světě z ní byla Joana. Dotěrný Mike - frajer Nick, Andrejova sestra Ann-Marie - v knize se z ní stala nádherná Rosalie, z Joshe se po kratší úvaze vyklubal svalovec Emett.
Ano tak to přece muselo být. S pocitem absolutního uspokojení jsem si šla lehnout. V noci se mi zdál ten sen ze včerejška, jen ten přízrak měl kamennou tvář Andrewa Willise.
Ke škole jsem přijížděla s ševelivým pocitem absolutního štěstí. Přes noc se po celém areálu vyrojily letáky zvoucí na Jarní ples. Srdce mi přímo plesalo, tohle vycházelo skvěle. Během dneška mě Nick a ještě někdo z mých nových přátel měli pozvat na ples. Já samozřejmě odmítnu, abych mohla s Andrewem strávit víkend. Jen to musím navléct nějak šikovně.
Celý den jsem byla veselá, vtipná, vracela jsem Nickovy poznámky s obdivuhodnou rychlostí. Čím víc se blížila fyzika, tím jsem byla zamlklejší a soustředěnější.
Když jsem se zvonkem usedala do lavice, Andrew už tam byl, na stole rozloženou knihu, pohroužený do děje. Přisedla jsem a tiše pozdravila. Ani se nepodíval.
Fajn, tohle bude složitější než jsem myslela. 3. 2. 1…a tužku jsem odhodila přímo k Andrejovým nohám. No okamžik ztuhnul, pak se udiveně podíval ke svým nohám, chvilku zaváhal, jako by nevěděl co udělat. Nakonec udělal co jsem po něm chtěla. Ohnul se pro tužku a s úsměvem mi ji podal.
„Myslím že tohle je tvoje.“
Vykouzlila jsem svůj proslulý úsměv hlavní roztleskávačky. „Jé dík, moje šťastná. Myslím že nás ještě nikdo nepředstavil. Mona Priestlyová.“
„Andrew Willis, těší mě, že tě poznávám.“ Andrew vypadal vykolejený, že se někdo tak ochotně zajímá o jeho jméno. Skoro jako by čekal, že všichni budou tu děsivou rodinu Willisovu znát se všemi podrobnostmi.
„Echm, no tak co tě přivádí do Seattlu?“ začal rozpačitý rozhovor.
„Máti s tátou se rozvedli a já se nastěhovala k babičce.“ Pokrčila jsem rameny jako bych to dělala týden co týden.
„Echm … no… to je mi.. líto!?“
„To je v pohodě, ono je to možná lepší takhle. Aspoň jsem tady, ne?“
„Hm… Jasně.“
Chtěla jsem ještě něco říct, ale učitel se dožadoval naší pozornosti. Hodina byla stejná jako včera, jen tentokrát jsem to byla já kdo inkasoval kradmé pohledy od svého souseda.
Joana na mě opět číhala před učebnou a ihned se mi vrhla kolem krku. Cestou na oběd jsem se dozvěděla podrobnosti ze života Nicka Millera.
Najednou Joana zmlkla „Willisovci na tebe pořád čumí. Cos´ Ledovému čumákovi udělala?“ sykla ke mně.
Zvedla jsem hlavu. Ann-Marie a Josh na mě nevraživě zírali, zatímco Andrew se sklopenou hlavou klusal vedle nich.
Sedla jsem si vedle Nicka. „Ahoj,“ vykouzlila jsem úsměv „tak jak ses dneska měl?“
„Fajn. Hele puso, já vím, že jsi asi hodně zaneprázdněná, ale co bys řekla na jarní ples - limuzína ty a já…“ Sebejistý úsměv toho frajera nezmizel ani když jsem mlčela. „No tak nebuď ledovka, víš, že mi neodoláš.“
„No popravdě řečeno Nicku, odolám. Na den konání plesu budu pryč. Jedu za matkou do Winnemuccy. A navíc bych s tebou nemohla jít už kvůli Joaně.“
„Joaně?“ zamračil se. Jeho intelekt zřejmě nebyl s to pobrat takovou změnu tématu.
„Nicku, Joana je do tebe zamilovaná.“
„Cože? To ji to ještě nedošlo? Chci říct, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, že ?“
Tak takhle to tedy bylo. On už s Joanou chodil a teď by rád rozšířil svou sbírku úlovků - mnou. Ale v mém případě narazí, hošánek. Já přece miluju Edward- tedy chci říct Andrewa. A on miluje mě.
Dojedla jsem svůj oběd a začala se psychicky připravovat na tělocvik. Doma jsem byla nejlepší. Gymnastka, hlavní roztleskávačka, loni jsem se dokonce prodrala až do závodního volejbalového družstva.Tady jsem ovšem v rámci nového života musela být absolutně neschopná a nešikovná.
Moje nová tělocvikářka byla celkem mladá a sympatická. V ruce držela moje materiály z bývalé školy a šťastně se usmívala.
„Ahoj Mono, jsem ráda že tu konečně budu mít někoho opravdu sportovně založeného. Tyhle lenory se hýbou jen když musí.“ Usmívala se.
No, tak jen rozšířím řady těch líných, tlustých a nešikovných, no.
Profesorka nám rozdala míče s tím, že budeme trénovat volejbalové odbití. „Mono mohla bys sem? Ty jsi závodila takže základy jistě ovládáš.“
No uvidíme. Vzala jsem míč a šla do středu tělocvičny. Vyhodila jsem míč, zavřela oči a plácla do vzduchu. Evidentně jsem ten míč minula, protože mě vzápětí udeřil do tváře.
Spolužačky se začaly uchichtávat a profesorka mě chytla za ruku. „Jsi v pohodě?“
„Jo jasně, jen jsem asi přestala být dobrá.“ Zkoušela jsem jak moc je ta učitelka naivní.
„Ale Mono, sportovní nadání přece neztratíš. Ani to nemůžeš zapomenout.“ Div že smíchy nepukla. Ale vypadla ještě mladší a milejší. „Radši si běž sednout, kdyby ti bylo mdlo, nebo se ti dělalo špatně, řekni mi prosím.“
Joo. Dosáhla jsem absolutního triumfu, všichni si mysleli, že jsem naprosto neschopná. Se Šťastným úsměvem jsem se v šatně převlékla a vyběhla na parkoviště.
Vedle mého otřískaného Landroveru stál zářivě nablýskaný stříbrný Renault. Se zájmem jsem si ho prohlédla, ale řidiče jsem díky tmavým oknům neviděla. Na sedadlo spolujezdce jsem pohodila batoh a otočila, chtějíc zavřít dveře. Natáhla jsem se po klice, ale najednou se mé paže dotkla čísi ledová ruka. Strnula jsem a ta ruka okamžitě ucukla.
„Promiň nechtěl jsem tě vylekat,“ zazvonil mi do ucha melodický hlas „jen jsem s tebou chtěl mluvit, někde dál od lidí.“ Andrew se usmál a mě zradil hlas i moje myšlenky.
„Jejda… Ahoj… No tak tady nikdo není že?! Takže mi můžeš vyjevit co máš na srdci.“
Zatvářil se zmateně. „No já jsem slyšel, že na Jarní ples jedeš pryč, ale měl jsem takový dojem, že to byla jen výmluva pro toho pitomce Millera. Tak jsem si říkal jestli bys ten den nechtěla strávit se mnou. Mohl bych..tě..provést po městě…nebo tak něco.“ Na konci se zakoktal.
„No klidně, můžeme se sejít třeba v 10 u benzínky?“ snažila jsem se znít co nejvíc klidně, ale vevnitř jsem celá jásala.
„Dobře, tedy zítra v 10. Budu se těšit.“ Naposledy se usmál a zmizel ve svém autě. Celou cestu domů jsem si musela zpívat. Bylo to skvělé, absolutně a dokonale úžasné. Babička se zdála být překvapená mou ochotou pomáhat a povídat si. Šla jsem si lehnout naprosto zmožená, ale šťastná.
Probudila jsem se v 9:45. Za 15 minut jsem měla stát na benzínce vzdálené asi 40 minut cesty. A to oblečená a okouzlující. Kruci, kruci, kruci.
Oblečení které jsem si nachystala včera jsem popadla a běžela do koupelny. Snažila jsem se zároveň se učesat a vyčistit si zuby, zatímco jsem si šněrovala tričko. Najednou ticho prořízl ostrý zvuk zvonku. Babička? Že by si zapomněla něco doma?
Letěla jsem otevřít s kartáčkem v puse. O stěnu verandy se opíral, neskutečně nádherný, Andrew.
„Ahoj,“ mrknul na mě. „Nejdu nevhod?“
„Ach ne, jdeš přesně na čas.“ Koktala jsem jako školačka, překvapená jeho náhlou sebedůvěrou se kterou prošel okolo mě a zastavil se v kuchyni.
„Říkal jsem si, že bych tě vzal na jedno místo, kam chodím když mám čas. A cestovat dvěma auty by bylo maličko nepohodlné.“ Zase se na mě usmál.
„Ach jistě, jistě. Jen se zajdu doupravit, dal by sis něco?“, zeptala jsem se pro formu, i když jsem věděla co mi odpoví.
„Ne dík už jsem jedl.“
Fajn měla jsem naprostou pravdu.
V koupelně jsem vyplivla zbytky pěny z pusy, načechrala si vlasy a usoudila že víc toho udělat nemůžu.
Sešla jsem po schodech, Andrew stál přesně tam kde jsem ho opustila.
„Můžu.“ Zašklebila jsem se.
Zastavila jsem vedle něj, na moment zaváhal, jako by mě chtěl chytit za ruku, nakonec ale rukou pokynul ke dveřím.
„Půjdeme. Chtěla bys řídit?“
„No třeba, ale musíš mě SPOLEHLIVĚ navigovat.“
Protočil oči. „Neboj orientační smysl mám víc než dobrý.“
Nasedla jsem do auta a Andrew se vsoukal vedle mě. „Jeď na východ a po 20 kilometrech odboč na 215-ku.“
„Dobře.“ Odmlčela jsem se. „Řekneš mi kam jedeme?“
„Ne ale bude se ti tam líbit.“
Mlčeli jsme dalších 5 minut.
„Řekni mi něco o sobě.“ Prohlásil náhle.
„Co chceš vědět?“
„Všechno. Jaký vztah máš s babičkou? Tvoje oblíbené jídlo? Barva? Písnička?Jaké knihy jsi četla?“
Snažila jsem se na jeho otázky odpovídat ve správném pořadí. V tomhle duchu jsme si povídali dokud jsem neodbočila na 215-ku. „Kam teď?“
„Stále rovně až na lesní cestu?“ Lesní cesta?! Kořeny, klíšťata, pavučiny? Ne-e já nechci.
Lesní cesta se před námi vynořila až příliš rychle. S povzdechem jsem zaparkovala a vystoupila z auta. Andrew byl v mžiku u mě.
„Půjdeme tudy.“ Ukázal mezi stromy a chytil mě za ruku. „To, aby se ti něco nestalo.“ Vysvětlil s úsměvem.
Nezmohla jsem se na slovo, jeho ruka byla studená, ale měkká a jemná. Naposled na mě mrknul a rozběhl se mezi stromy.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsme běželi, ale když jsme zastavili, vynořil se před námi potok. Jasně modrý, svěží, studený, na břehu ležel obrovský placatý kámen porostlý mechem. Andrew pustil mou ruku a vyskočil na kámen.
Zhluboka se nadechl a otočil se ke mně. V poledním slunci byla jeho kůže jakoby průsvitná, zatoužila jsem se ho dotknout. Chtěla jsem se dotýkat jeho bílého těla a přitom se koukat do těch uhrančivých očí.
Z myšlenek mě vytrhl Andrewův hlas „Vzal jsem tě sem, abych ti mohl něco vysvětlit. Já nejsem jako ostatní. Já…“
„Já vím,“ přerušila jsem ho „já vím o všem.“
„O všem?“
„Ano a chci ti říct, že to určitě nikomu o vaší rodině nic neprozradím.“
Tvářil se divně. „Takže ty to víš i o mé rodině?“
„Ano, všechno.“
„Takže víš proč tak často chybíme? Proč se nás všichni straní jako bychom byli prašiví?“
Horlivě jsem kývala.
Složil si hlavu do dlaní a zoufale šeptal: „Jakto? Vždyť jsme si dávali pozor!“
„Co se děje?“ zněla jsem dost vyděšeně.
„Lidi se nás štítí když se dozví co jsme zač. A ty nic.“
„Ne. Já jsem hledala někoho jako jste vy.
Andrew se napřímil, seskočil z kamene a vzal mou hlavu do dlaní. „Víš co říkáš? Ty chceš být se zrůdou?“
„Ty nejsi zrůda.“ Zašeptala jsem vnímajíc jen jeho blízkost. Andrew zaváhal a pak mě políbil. Jemně, opatrně, láskyplně.
„Tobě vážně nevadí že jsem anemický?“
„Cože?“ zamračila jsem se. „Anemický? To jako chudokrevný? Co to říkáš“
„Ale ty jsi říkala že o nás všechno víš. O naší rodině. Mark - můj adoptivní otec - má lupus. Jeho žena Erika je neplodná. Proto adoptovali mě a mé dva sourozence, chtěli abychom měli aspoň trochu normální život a nikdo nechce adoptovat 3 těžce nemocné sirotky.“
„Jak, nemocné?“
„Já jsem chudokrevný, doktoři se bojí, že se to nezlepší. Ann-Marie má AIDS. Její matka byla feťačka a nemoc se přenesla i na její dceru. A Josh má zhoubný nádor na mozku.“
Chvíli mi trvalo než jsem si to v hlavě poskládala. Pak jsem se začala strašně smát. „Hahaha. Lásko, mě už lhát nemusíš. Já vím že jste upíři. Ale vegetariáni samozřejmě. Miláčku, já vás neprozradím. Já přece chci být jedna z vás. No tak, prosím, proměň mě. Kousni. Teď. Hned.“ Začala jsem si potahovat výstřih dolů.
Zíral na mě jako na blázna. „Mono. Jsi v pořádku? Mám zavolat pomoc?“, jeho hlas zněl vyděšeně.
„Ne ne nic nechci. Nikoho nevolej. Jen mě proměň. Hned.“ To poslední slovo jsem zakřičela. Pak se všude rozprostřela tma.
„Vaše vnučka zřejmě začala trpět představou, že je postavou z knihy o upírech.“
Ten hlas jsem neznala. Zněl jakoby zdálky.
„Hrdiny z knihy si ztotožnila se skutečnými lidmi. Přivezl nám ji mladý Andrew Willis, evidentně si o něm a jeho rodině myslela, že jsou upírská rodina a chtěla, aby ji také proměnil v upíra.“
Ten cizí hlas byl proložený jakýmisi vzlyky. Chvíli jsem přemýšlela a pak mi to došlo - babička. Ona byla tady a já ji nechtěla zabít, což znamenalo, že nejsem upír.
Fajn, takže Andrew mě zklamal. Zkusila jsem otevřít oči a něco říct, ale vyšlo ze mě jen takové přidušené zachrčení. Hlasy okamžitě ustaly a něčí ruce mě začaly popleskávat po tváři.
„Monico, vzbuďte se. Slyšíte? Nemáte žízeň?“
„N…ne.“
„Monico byla jste mimo téměř 20 hodin.“ 20 hodin? „Monico jste v pořádku. Budete možná muset podstoupit léčbu, ale budete v pořádku. A teď mi povězte… Máte pocit sounáležitosti s postavou Isabelly Swanové?“
„Jistě. Já a Bella jsme jedna a tatáž bytost.“
Doktor si udělal pár poznámek a pak stisknul nějaké tlačítko. Do místnosti vešel zřízenec s nosítky. „Odvez slečnu Priestlyovou na 9-ku. Ano?“ Zřízenec přikývl a naložil mě na nosítka.
„Monico vy nejste, nikdy jste nebyla a nikdy být nemůžete postava z knihy. Bella nejste vy. Rozumíte mi?“ Doktor se zatvářil otcovsky a pokynul ke dveřím. „Teď musíte hlavně odpočívat.“
Přikývla jsem a zavřela oči.
Zřízenec mě zavezl do temného pokoje. V oknech mříže, dveře bez kliky a tvrdá postel. Něčím mi to připomínalo cely smrti z televizních seriálů. Zřízenec mě položil na postel a píchnul mi injekci.
V hlavě se mi honila doktorova slova: Ty nemůžeš být Bella Swanová. Jakto? Proč? Já přece JSEM Bella.
A pak mi to došlo. Ten doktor měl pravdu. Já jsem nemohla být Bella. Nemohla jsem se chtít stát upírem. Už proto že já už upír byla.
Před očima mi prolétl můj život ve Winnemucce, před tou násilnou proměnou na Bellu. Byla jsem blondýna, nádherná, štíhlá, elegantní a královna školy. Milovala jsem krvavé steaky. Maso jsem jedla takřka syrové.
Já nemohla být smrtelná Bella. Já byla upírka Alice. Viděla jsem co se stane. Viděla jsem že mě Nick pozve na ples. Viděla jsem, že Andrew se do mě zamiluje. A Alici přece taky drželi v blázinci ve stejném pokoji jako mě.
Ano, já jsem byla Alice. A doktor mi otevřel oči. Schoulila jsem se na posteli a pevně sevřela víčka. Teď přijde vidění. Uvidím tvář své budoucí životní lásky. Křečovitě jsem se soustředila. Najednou jsem to uviděla. Bílou tvář bez výrazu. S dírami místo očí a rozšklebenou bezzubou pusou.
KONEC