IMMORTALITY
IMMORTALITY
„Ale proč?“ opravdu jsem to nechápala. „Jak je možné, že jsme nesmrtelní? Chci říct…až na…jisté rozdíly, jsme jako normální lidi.“
„Nepodstatné rozdíly,“ pousmál se Edward, „ty rozdíly jsou celkem markantní pokud sis nevšimla. Nechme stranou, že máme lepší smysly a reflexy, a že někteří z nás jsou nadaní.
Ale naše srdce nebije, krev neproudí našimi žilami. Naše těla ustrnula ve stejném stavu, v jakém byla přeměněna, tudíž se nijak neopotřebují ani nezestárnou. Nevím proč to tak je, ale předpokládám, že za to může evoluce.
Vezmi si třeba náš jed. Teď ti po něm zůstanou jizvy, ale dříve zabíjel i nás samé. Teď jsme sice nesmrtelní, ale upíři před 3 000 lety umírali samovolně stářím. Pravda, dožívali se tehdy asi 500 let, ale poté zemřeli.
V dnešní době už i nomádi mohou tvořit malé skupinky, sice často nevydrží, ale po nějaký čas snesou společnost jiných upírů. Dříve ani ti nejcivilizovanější z nás nevydrželi společnost, byť se jednalo o jejich nejbližší ‘přátele‘. Bello, je mi jedno proč jsou upíři nesmrtelní. Dřív mi to dokonce trochu vadilo, ale teď mám tebe a budu s tebou navěky. To staví nesmrtelnost do trochu jiného světla.“
Palcem mi podepřel bradu a zvedl mi hlavu. „Jsi nádherná a moje. Navždycky.“ Políbil mě. Sice jsem mu věřila, ale hlodalo ve mě podezření, že za vším je něco víc.
„Myslíš, že by ses mohl postarat o Renesmee ?“
„Ty na to prostě musíš přijít sama, viď?“
Omluvně jsem se usmála .„Já ti věřím….“
„Jenže jsou tu ALE, co?“
Ušklíbla jsem se.
„Jen běž.“
Stiskla jsem mu ruku a vyběhla ze dveří. Asi po minutě se přede mnou vynořil dům. Vběhla jsem dovnitř.
„Carlisle?“ řekla jsem.
Stál vedle mě jakoby na mě čekal. „Co se děje Bello? Nějaké problémy s Edwardem?“
„Ne, ne s Edwardem je všechno v pořádku. Ale chtěla bych něco vědět. Proč jsme nesmrtelní?“
„Jsem si jistý, že Edward se ti to pokusil vysvětlit a ty s tím nejsi spokojená, viď?“ mrknul na mě.
„Ano mluvil o evoluci a změnách, které náš druh prodělal, ale já chci znát PRAVOU příčinu toho všeho. Nějaká všeobecná neprůkazná teorie mě neuspokojí.“
Carlisle se na mě chvíli díval a pak mi pokynul ke dveřím do své pracovny. „Pojď něco ti chci ukázat.“
V pracovně mě vedl k dalším dveřím. Otevřel je. „Nemysli si. Tahle otázka mě také fascinuje. Už dlouho se snažím zjistit, proč jsme takoví, jací jsme. Pořád mi něco uniká, nějaký detail.“
Poslouchala jsem ho na půl ucha, moji pozornost totiž zaměstnala ta místnost. Byla to kompletně vybavená laboratoř. Velké pracovní plochy, počítače, lékařské vybavení, a přístroje o kterých jsem neměla ponětí k čemu jsou.
Carlisle se mnou obešel laboratoř a trpělivě vysvětloval co k čemu slouží. Většinou přístroje sloužící k rozborům DNA.
„Tady jsou mé poznámky. Musíš pochopit, že největší posun jsem zaznamenal až v poslední době. Dřívější technologie prostě neumožňovaly výzkum.“ Carlisle se omluvně usmál a položil přede mě 4 přeplněné šanony.
„Děkuji, přečtu si to a zítra se vrátím.“
Doma jsem se posadila do křesla a hodila nohy přes opěradlo. V této hře na lidi jsem začínala být dobrá.
Otevřela jsem jednu ze složek. Na první straně byla propracovaná skica lidského těla. Ovšem já viděla nepatrné rozdíly - mozek byl nepatrně větší, ovšem hypofýza byla naprosto potlačená a redukovaná a mozkový kmen byl jakoby zbytnělý. Ledviny byly také větší pravděpodobně kvůli většímu množství krve, kterou musely pročistit a srdce bylo menší mírně atrofované. Upírské svaly měli svalovinu tvořenou hustšími svalovými vlákny. Kůže neměla póry, potní žlázy, mazové žlázky ani chlupy, byla podobná hedvábnému plátnu nataženému přes mramorovou sochu.
Celý první soubor poznámek byl věnovaný anatomii upírů a popisu jednotlivých anomálií.
Druhý soubor poznámek už jsem pročítala pozorněji. Byl zaměřený na rozbor upíří DNA.
25 párů chromozomů - 23 jich bylo lidských a 2 neznámé, tedy, mě neznámé. Carlisle si udělal jejich nákres. Byly protáhlé, nahoře užší než dole a celé jakoby vznikly smotáním uzounkých, červených vláken.
Zaujaly mě poznámky psané Carlisleovým pečlivým rukopisem na okraji stránky: Možná podobnost s netopýří DNA??? Nadstandardní upíří chromozomy jsou NESLUČITELNÉ s jinou DNA než lidskou (viz. Pokusy s krysami, liškami…).
To mě zaujalo, uložila jsem si do paměti, že nesmím zapomenout porovnat netopýří DNA s Carlisleovými pozorováními.
Další poznámky se týkaly pohlavních chromozomů. Zdálo se, že jed pohlavní chromozom u žen zdegeneroval, takřka zničil, ale u mužů ho ještě posílil. Jakoby příroda chtěla, aby bylo víc „napůl upírů“ jako byla Renesmee, Nahuel a jeho sestry.
V dalších dvou složkách bylo už jen podrobné rozvinutí předchozích poznatků. Skvělé, sice jsem pořád nevěděla, proč jsme nesmrtelní, ale byla jsem konečně připravená to zjistit.
Druhý den jsem se vydala za Carlislem. Už na mě čekal.
„Ahoj Bello. Přišlas´ na něco?“, ptal se mě s dychtivým výrazem.
„Nepřišla jsem sice na nic, ale tvoje poznámky mi pomohly hodně pochopit. A přinesla jsem ti dáreček.“ Zvedla jsem klec ve které se zmítalo asi 7 netopýrů.
„Jak jsi to…?“, vydechl Carlisle. „Já jsem se sice pokoušel je chytit, ale nikdy se mi to nepovedlo. Asi stárnu.“, dodal s úsměvem.
„Ty? Já jsem kvůli těmhle skrčkům strávila celou noc venku. Za chvíli mě Edward nechá - manželka co lítá po nocích po celém kontinentě a loví netopýry se mu asi líbit moc nebude.“, smála jsem se.
„Přimluvím se za tebe.“, přidal se ke mně Carlisle. „Já vím, že netopýři musí působit jako klišé, ale každá pověst má něco do sebe.“
Usmála jsem se, já bych uvažovala úplně stejně.
Odhodlaně jsem vytáhla prvního netopýra a přešla ke stolu. V laboratořích jsme kdysi pitvali žáby a já doufala že s netopýry to bude podobné.
Skalpelem jsem dloubla do chlupatých zad netopýrka a kapla trochu krve na sklíčko mikroskopu. Netopýr měl párů chromozomů. Byly spirálovitě stočené jako ty chromozomy na Carlisleových nákresech. Ale nebyly na konci rozšířené. Měly dokonale oválný tvar.Prakticky to byl jediný rozdíl, ale zdál se mi docela podstatný.
„Carlisle, podívej se.“
„Ano, je tu podobnost, ale to rozšíření je důležité.“
„Dobře, podívejme se na dalšího. Myslím, že je to Kalifornský Malý.“
Netopýra, kterého jsem držela v ruce, jsem ošetřila, dala zpátky do klece a vytáhla dalšího. Jeho krev jsem kapala na sklíčko bez většího zájmu, ale neušla mi příjemně nasládlá vůně, která z ní vycházela.
Sklonila jsem se k mikroskopu. Ano.
Podívala jsem se znova. Ne, bylo to tam pořád. Chromozomy byly stejné jako ty na obrázku. Carlisle uslyšel můj vzrušený dech a v mžiku stál u mě.
„Našli jsme to Carlisle.“
Carlisle se podívalo mikroskopu, na netopýra a pak na mě. „Ale jak zjistíme proč zrovna tenhle je ten pravý? Já nejsem zoolog, Bello.“
Opětovala jsem jeho pohled a řekla: „Zajedeme na veterinu.“
Za 15 minut už jsme seděli v autě a mířili do Port Angeles.
Doktor Johnatan Baker byl relativně mladý a na lidská měřítka i pohledný.
„Cullenovi? Prosím, pojďte dál.“
„Dobrý den pane doktore. Promiňte, že vás obtěžujeme, ale nedávno se okolo našeho domu začali objevovat netopýři. Nevadilo nám to, ale dnes tenhle drobek zaútočil na mou dceru a poranil si přitom záda.“
„Zaútočil na vaši dceru?“ doktor se zamračil.
Přikývla jsem, ve tváři výraz mučednice.
Doktor vzal netopýra a prohlížel ho ze všech stran.
„Ten váš drobeček má netopýří mor. Tahle nemoc je stará jak netopýři sami. Nakažený jedinec se jakoby zblázní. Začne se živit krví a útočit na tvory i stonásobně větší než je on sám. Kvůli potravě začne překonávat obrovské vzdálenosti. Dříve bylo jeho kousnutí smrtelné, ale dnes zanechá pouze jizvu. Takovou, jako máte vy.“ Ukázal na moje předloktí, kde se bělala jizva po Jamesově kousnutí.
Carlisle se na mě podíval a kývnul. Poděkovali jsme a rychle se zdekovali.
V autě jsem vytáhla mobil a nalistovala Google.com. Zadala jsem heslo: NETOPÝŘÍ MOR. Vyskočilo mi 6 odkazů většinou na vědecké stránky.
Pročítala jsem je co nejrychleji a získané informace si heslovitě třídila - Bakteriální onemocnění. Mutuje geny. Způsoboval nenadálou agresivitu, chuť po krvi, rychlost a sílu. Žádné zmínky o smrti nakažených, což vedlo k myšlence, že nakažení netopýři prostě neumírali.
Hledala jsem zmínky o pokousaných lidech. Nic až na jednu stránku o okultních úkazech. Lidé pokousaní netopýrem trpěli velkými bolestmi, ve kterých nebyli schopní mluvit ani jednat, pouze křičeli bolestí. Zhruba po týdnu zemřeli. Pochovali je a druhého dne byly hroby zničené, prázdné a vesnice vyvražděná. Tehdy se to přisuzovalo zlým duchům.
Od té doby se lidé hned po smrti pálili. Řádění mocností pekelných ustalo.
Teď nebylo pochyb. Za naši existenci mohla netopýří choroba a za naši nesmrtelnost pravděpodobně 2 zmutované geny, které přešly do našeho těla s jedem a začaly se připojovat k lidské DNA.
Kvůli prašivé netopýří nemoci jsme přestali stárnout a umírat. Kvůli ní nás sžírala neuhasitelná žízeň. A kvůli tomu jsme byli postavami z hororů…